Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Ahoj, jsem Petr Poupě a je mi 30 let.
Ale většina mě zná pod jménem Pupek a je jim úplně jedno, kolik mi je.

Občas udělám nějakou tu pitomost a tahle stránka je o té asi největší.

Rozhodl jsem se projít celým Tureckem až do Gruzie. Pěšky a to bosý.
V plánu bylo 2000 km s batohem, ve kterém budu mít jen nezbytné minimum pro to, abych během 80 dní mohl platit pouze za jídlo. Do Bulharska co nejrychleji stopem a před Tureckýma hranicema to vzít už po svých a doufat v to, že to půjde.

A tak jsem se svým 15-ti kilovým kamarádem na zádech vyrazil 1. Dubna na výlet, který jsem promýšlel už od začátku roku. Věděl jsem, že se na vše nedá připravit, ale zpětně musím říct, že jsem byl rád za vše, na co jsem se připravil. Už od prvního dne na mě čekalo mnoho silných zážitků. Byl jsem přepaden i okraden, strávil jsem noc na policejní stanici, dvakrát jsem prošel vojenským prostorem. V jednom se střílelo, ve druhém jsem byl detailně prohledán. Přes den i v noci jsem byl školen mnoha psy. Víc než jednou jsem měl naprostou krizi, kdy jsem brečel za chůze a mnohokrát jsem chtěl ihned domů. Bylo toho dost náročného, ale byly to jen malé věci mezi velkými.

To největší a nejsilnější bylo to dobré. A bylo toho opravdu hodně. Od první hodiny výletu, od Čech až po Gruzii jsem byl svědkem neobyčejné pohostinnosti a lidské štědrosti. Nehledě na víru či politiku jsem navazoval speciální druhy přátelství beze slov, avšak s o to větším pochopením. Vše, co mi bylo vzato mi bylo tisíckrát v dobrém vráceno. Zcela cizí lidé mi poskytli domov, zázemí i podporu, kterou jsem nikdy nežádal.

Dostal jsem se na vrchol minaretu, potápěl se v Černém moři s harpunou, byl jsem hostem na Turecké svatbě, pil pivo před mešitou, nejednou jsem byl pozván do restaurace, byl mi zaplacen hotel, bylo mi cpáno jídlo i peníze na silnici, spal jsem na lodích.
Psal jsem otevřený deník a díky tomu jsem to nebyl jen já, kdo absolvoval tuto zvláštní cestu.
Spousta lidí byla součástí mého příběhu a mohu říct, že to, co jsem poznal já mohlo poznat spolu se mnou víc lidí, než jsem mohl kdy doufat.

Byl jsem vystaven tolika věcem, že nebylo možné uniknout změně na myšlení.
Nyní vám chci zprostředkovat možnost si můj příběh přečíst a prohlédnout znovu a snad v pohodlnějším podání.

Jediné co mě mrzí, že já už jsem doma a nemohu jít znovu cestu s každým, kdo si bude číst tento příběh poprvé.


Omluvte mě, sotva jsem se vrátil a stále ještě jsem v procesu tvorby této stránky. Navíc chystám nějakou přednášku, abych vám o tom všem mohl osobně popovídat...