Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 12.



Mám čas na Istanbul a taky čas na zjištění, že neumím cestovat po velkých městech. Stačí mi se courat náhodně po městě a když objevím místo, které mi všichni doporučují, tak já ho vůbec nemám chuť navštívit. Mám dojem, že spousta míst v malých městech a vesničkách je hezčích. A mě ty bombastické věci, které bych měl vidět zase až tak neberou. A tak radši sleduju racka v kašně uprostřed města a bavím se s každým, kdo se chce bavit. Raději nastavím navigaci na jeden bod a zjišťuji, že navigace nemá nic jako pěší režim pro turisty a tak rychle objevuji kouzlo istanbulu. V jednu chvíli široké prostranství pro turisty a za rohem ani noha a vypadá to, že tady žijí vážně jen místní - stejný bordel jako kdekoli jinde na vesnici. Dozvídám se o Turecku zajímavé věci, ale začíná mi být jasné jedno. Nelze si udělat nějaký finální názor. Pouze procházím... Přestal jsem si vést deník. Psal bych ty samé věci jen zbytečně dvakrát. Stejně jsem se rozhodl sem dávat vše zcela otevřeně jako do deníku. Snad jen některé věci zveřejním zpětně. Třeba jako důvod, proč to tak udělám:D Den pro mě končí na Galata Tower. Je odtud vidět všechno a já vím, že zítra sem přijdu znovu. Jen na mnohem delší dobu. Mám už jen jeden den na Istanbul a chci si ho spojit pouze s tím, co si užiju nejvíc. Výhledy a jízdy lodí a hlavně klid a všechen čas světa. Mezi lidmi zase cítím, jak se rychle učím běžnému vnímání času. Není to samo o sobě nic špatného, ale nějak mě to kazí myšlení. Je třeba se ve městě zastavit a udělat něco dostatečně stupidního. Jako třeba být ve městě plném užasných věcí a ani je nepoznat. A tuším, že to bude mít zase něco společného s tím, co mě na cestě stále provází...něčeho se vzdám a získám za to mnohem víc. Je to ze začátku těžký obchod, ale možná mu začínám přicházet na kloub.