Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 13.



Istanbul. Co k tomu dodat. Velký a krásný město. Dneska jsem ho poznal mnohem lépe. Mám dojem, dnes to bylo osobnější seznámení, než včera. Dnes jsem věděl, kde si dát dobré jídlo, dnes jsem věděl, na jakou atrakci chci jít a co od ní čekat. Už jsem nemusel unavený bloudit městem a hnát se za poznáním toho, co ostatní považují za nádherné. Dnes jsem poznal Istanbul, který umí říct něco i mě samotnému. Řekl mi to nejdřív z Galata Tower, kde jsem dlouhé hodiny sledoval dění v Bosporu. Možná jsem měl timelapse video nasměrovat na věž, vypadalo by to za ty hodiny jako rotující hejno jedním směrem a jen jeden zaseklý bod na místě, kde nikomu nevadí. Mám rád ten klid v mumraji.

Když už jsem se rozhodl jít dál, tak jsem skončil na lodi. Řeknu vám, že tam je to horší. Je to taková krása se koukat do vody kolem a na celé to město z vody, ale oni vás vyhodí sotva, co se rozkoukáte. Oni jak to používají jako normální dopravu, tak snad chtějí, aby to jezdilo takhle rychle, ale já bych byl snad radši za rychlost šlapací labutě...

A když už si člověk najde svojí cestu ke klidu ve velkém městě, začnou se dít zvláštní věci. Jako třeba to, že se s vámi snaží mluvit nějaký člověk, vy mu nerozumíte a on jde dál. Normálka...jenže divný na tom je, když vám po chvíli přinese kafe. Hlavně být ostražitý a nikomu nevěřit, jak mi radí všichni doma i tady. Řeknu vám, že jsem, ale občas i za cenu toho, že nejsem milý na někoho, kdo si to nezaslouží. A on ti pak přinese kafe. Myslím, že být na někoho hodný za jeho nepěkné chování je dobrý výchovný políček. Ne nadarmo se píše něco o chlebu za kamen.

A když už píšu o komunikujících lidech, tak těch je hodně. Jsem na to zvyklý, při mém obutí je to normální. Jen běžně se ptají lidé, kteří mají šanci se něco dozvědět. Třeba ti, kteří umí anglicky. Jenže tady to je jiná. Tady se najdou lidi, kteří mají zájem. Já i jejich otázky vidím z jejich pantomimy, ale vrcholem byl jeden mladík, který po dlouhé snaze vzpomenout si na svojí angličtinu z mateřské školy vypotil zaklad své otázky: "WHY" (proč)...tak tohle je dost těžké zodpovědět i v češtině, natož anglicky...a to pak ještě někomu u koho je jasné, že z použití jen základních slov...a myslím, že v tomto případě mezi ně nepatřilo ani prosté "because" (protože). Tak jsem mu odpověděl česky...jak zmateně přišel, tak i zmateně odešel.

Od jiného jse zase odešel zmatený já. Prý jaké je mé poselství. Nevím jestli mě měl s tou holí za nějakého Ježíše, ale došlo mi, že musím rychle nějaké vymyslet...bez poselství jako kdybych to dělal jen tak pro nic:)

No a vůbec si tady v Istanbulu chvílemi připadám jako celebrita. Na náměstí tu byla nějaká politická skrumáž a já se snažil zustat neutrální, protože mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale i tak mě někteří brali jako objednané zpestření. Tak jsem rozdal nálepky, vzal si vlajku s Ataturkem a rychle ji schoval, abych mohl jít dál.

Večer mě tu Nalan provedla opravdu moc pěknou částí Istanbulu a musím říct, že je hned lepší poznávat město s někým, kdo má stejný vkus...a taky umí místní řeč - to se hodí. Jen si toho užívala tak, že se se mnou fotili i kolemjdoucí holky a já si doteď nejsem jistý, zda věděli, s kým se fotí..ale byly pěkný a nadšený...a to je to hlavní poselství!:D