Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 14.

Rovné dva týdny na cestě. Nějak symbolicky se to sešlo s tím, že jsem znovu vyrazil na cestu. Procházka Bosporem...mají ho tu krásný, což o to, ale kilometry městem jsou pro takovýho vesnickýho vořecha prostě moc náročný. Měl jse za to, že když se budu koukat do vody, že naberu trochu sil. Ze začátku to šlo, když jsem viděl tuny medůz, ale když se k tomu přidaly i tuny odpadků, bylo mi zase stejně...

Možná za tu únavu mohl i nedostatek pití. Jsem se trochu krotil hned po tom, co jsem poprvé našel alespoň trochu vhodné místo na poslední chvíli. Od té doby se pozornost zaměřila na jediné. Kdy pít a kde najít vhodné místo na to to zase vylít. Po dnešku mám za sebou opravdu kuriózní výkony a jejich šíření si nechám jen pro osobní pobavení. Jasně, mohl jsem se kdekoliv zeptat, ale to mi přijde v téhle zemi moc jednoduché...trocha komplikací neuškodí, když jsem teď spal jednu noc v hotelu. Ano i to je v rámci Turecké pohostinnosti.

No a jak jsem tak došel k převozu do Malé Asie, tak mě napadlo udělat pár dobrých videí. Přeci jen to je jakýsi zábavný předěl mé cesty, tak jsem měl v plánu nějaké blbosti. Ani první povídání jsem nedokončil a už jsem se musel věnovat jídlu a čaji. Tentokrát je znát, že jsem u moře. Mušle a Ančovičky. Prosím, černé moře se mi bude líbit. No a jak se tak cpu, fotím s kdekým a sbírám nové přátele rychleji než kilometry, tak mi ujely alespoň dva převozy. Nevadí, ten chlapík, který se tu o mě staral se postaral i o převoz...prostě otevřel branku a já měl i převoz zdarma. Občas si říkám, jaké bych měl v téhle zemi možnosti, kdybych jen skromně nepřijímal, ale taky si o něco drze řekl. Ale to se nikdy nedozvíme. Takhle se mi to líbí víc.

Vesnický život se do mé cesty pomalu začíná vracet a stejně tak i hafani. Už mi skoro chyběli. Ti ve městě jsou očipovaný na uchu a jsou to oproti těm vesnickým líný břídilové. Ale tady dál od města, když slunce zhasne si alespoň hrajou na něco víc. Takže pred chvilkou mi tu postěkávala malá skupinka, když už jsem zalezl do spacáku. Chvíli jsem na ně jen v sedě koukal, co teda bude. Začali štěkat víc, tak jsem je hlasem upozornil, že tady je to moje a že takhle to nechtějí. Rozuměli, stichli a šli dál...hmm...až se vrátím otevřu si psí farmu. Ale stejně budu spát velice blízko mého Wilsona 2 (už plánuji video celé o něm :D)

A teď jdu koukat na hvězdy. To vám zřejmě asi nevyfotím, takže si to predstavujte doma v posteli...je to krása:)