Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 15.

Vstávám venku, usínám venku. Je to sice nezvyk, ale konečně mám možnost zjistit, zda jsem na to připraven. Dnes takřka bez měst, takže můj oblíbený çajkilometr zmizel úplně. Konečně mám čas jen na sebe a na svoje putování. Je to jiné. Jako by začala zcela jiná cesta. S lidmi jsem musel hledat energii, i když už jsem jí ani neměl, ale nyní mám možnost zajistit, že mi ji také dodávali. Jít bez lidí je mnohem náročnější a je možné, že si na to chvíli budu muset zvyknout.

Taky přišla první zacházka. V mapách je sice každé prdnutí, ale člověk vůbec nemá šanci poznat, co je jak kvalitní cesta a zda nespojené čáry znamenají odfláknutou práci kartografa, nebo že těch pět metrů nepůjde překonat. A vojenský prostor ani podle úrovně asfaltu nepoznáš. Krásná cesta podél moře a najednou cedule, ostny na cestě, brána a za brankou vojáček... Tak jsem ho ještě přes mobil zkoušel ukecat, jestli mě vážně těch 500m nenechá projít do vesnice, kterou jsem za branou už mohl vidět, ale po telefonickém potvrzení prý ne. Tak jsem se ty zbytečné 3km zase vrátil a našel si jinou cestu. Jen tahle byla spešl, protože vedla i kolem střelnice. Bez zvuků bych to ani nepoznal, tak jsem radši přidal do kroku. Ale to dneska i kolem stáda nějakého rohatého skotu bez plotu. Občas jsem připravený prát se i se skotem, tak jsem si všiml, že vrčící větší pes už mě dnes ani trochu nezaskočil, ale spíš si myslím, že tentokrát mohl mít strach on ze mě. Občas mi přijde, že už mě to dennodenní strachování o život, peníze a zdraví tak vychovalo, že už se nebojím. Jen jsem pevně ve střehu a dělám to, co mám dělat.

Taky jsem si v Istanbulu koupil píšťalku. Říkal jsem si: "Co Čech, to muzikant," tak to budu umět a půjde se mnou alespoň nějaká muzika. A taky, že jo. První, co jsem bez jakékoli přípravy zahrál celé až do konce bylo SOS pro Morzeovku a když se učím něco dalšího, tak i kočky slézají ze stromů a utíkají se utopit do řeky. Přes vesnici zásadně nehraju. Ne, že bych se bál o českou pověst, ale spíš nechci dostat po hubě...beztak mi prodali nějaký šunt...