Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 16.

Jako bych byl v jiné zemi. Co jsem přejel do Asie, všechno je jinak. Vesnice mě dneska čekali až ke konci cesty, tak jsem si říkal, že to bude zase dobrý, že seženu levně jídlo ve vesnické prodejně a hlavně, že si procvičím Turečtinu u čaje. Jenže tady je všechno divně. Chvíli tu není silnice, chvíli je tu dálnice, chvíli jsem v kraji, kde ani liška nechodí kontrolovat, jak se komu spí a chvíli si přijdu, že jsem na hlavním tahu do Chorvatska po staré cestě. Ale rozhodně nic z Turecké vstřícnosti a pohostinnosti. Jo, stále na mě troubí auta, ale ani to už není co bývalo. Nějak se to tu změnilo a nebýt všudypřítomného bordelu, řekl bych si, že už nejsem v Turecku. Ikdyž podle toho bych mohl být klidně i v Bulharsku. Tady je to potvrzených jen tím, že na každém pěkném místě stojí nějaké auto a z něho řve turecká hudba. Hlavně nahlas, když už se u toho pije pivo. A najít místo na spaní? Tady to kempingu moc nepřeje. Teda...krajina je nehostinná, to jo. Samý bodláčí, samý trn, ale občas se příroda smiluje a mezi samý kamen dá i pěknou zatravněnou rovinku. Jenže co naplat, tyhle kousky boží krásy si turci vyhradili jako mrdník po jejich dýcháncích s hlasitou hudbou a pivem.

I nadále mě lidi chtějí vozit a i nadále jim bohužel říkám ne. Třeba dnes to bylo opravdu těžké. Už se mi nechtělo jít a v tom mi zastaví tak krásná ženská...hamba mluit. Ale nemohl jsem to přijmout hned ze dvou důvodů. Zaprvé jsem yaya turista (Turecky pěší) a za druhé...no řeknu to asi takhle. Když se někde zastavím, tak si říkám, že tu něco páchne...říkám si, ze to musí být asi něco specifického pro turecko, protože je to cítit na více místech...bystřejším už došlo, že před nástupem do letadla budu muset opravdu vše vyprat...

Krom té vší krásy vůkol jsem měl dnes velkou krizi. Myslím, že jsem byl na dně, ale nemyslím, že na posledním. Jak tak přibývají kilometry a stále jsem ještě na začátku a za sebou nemám vůbec nic, co by stálo za řeč, tak se střídají bolesti. Zajímavost je, že lze cítit vždy jen jednu. Občas je to dokonce i sranda a rád si hraju s tím, že se snažím si nějakou vybrat. Především tu, o které si myslím, že me nedostaví, pokud bude dál trvat. Ale jak už to bývá, jsem tu malým pánem. A vzhledem k tomu, že po rukou to neujdu a se sundaným batohem mi večer bude lehčeji, ale o poznání větší kosa...no zkrátka a dobře, není co změnit a mnohdy zbývá jen se modlit. A občas ani to nepomáhá. Člověk by si rád postěžoval, ale není komu. Když jsme jako malí jezdili na kole, tak brblala ségra a na mě už nezbyl prostor. Tehdy alespoň někdo brblal. Teď můžu kdykoli skončit, takže nadávky nemají smysl. Ovšem bez ventilu tlak stoupá a s bolestí se únava překonává o poznání hůř. V kopci a na jedné z pomalých polodálnic už mi z toho všeho bylo do breku. A co dělá chlap, když je sám a je mu ouzko? To nevím, já su jen stále malej kluk, tak jsem brečel. Ve snaze, že aspoň to pomůže. Snažil jsem se přijít na smysl toho všeho. Snažil se vnímat, jestli mě tlačí dopředu nějaká vize, nějaká vlastnost, nebo nějaký cíl. Jenže tam nebylo nic. Žádný poselství, žádná odpověď, kterou bych chtěl najít. Žádná věc, kterou bych musel. Vím, že v tom není nic vyššího, vím, že nehledám žádný smysl. A tak jsem prostě jen brečel.

Každá slza jednou uschne a já dneska došel na pláž. Písek všude a ve všem, bordu tu je plno a komáři taky. Ale když nasadím moskitiéru, najdu si čistý kousek a smířím se s dalším nepohodlím, tak si konečně můžu vychutnat i něco navíc. To, že jsem někde, kde chci být. Jsem tu teď a můžu si užívat noci plné hvězd za šumění moře vedle sebe. Je čas nepřemýlet, co bude zítra. To stejně bude, jaké bude. Teď jsem zase spokojený...