Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 17.



Spát na pláži je krásná představa. Proto mám tušení povinnosti o tom napsat víc. Tak třeba to, že když prší, tak člověk nikdy neví jak hodně a jak dlouho ještě pršet bude. Zajímavým paradoxem je, že když prší, tak i fouká vítr. Takže pláštěnka je tu tam, tu zas jinde a když je na správném místě, tak se přes ní blbě dýchá nebo je pod ní teplo. Člověk si nevybere... Jo a jeden malý detail. Ta romantická představa noci strávené na pláži pod hvězdami za uklidňujícího hučení moře...tak ta láká stejně jak lidi i psi. Takže se někdy v noci probudíte, přemýšlíte zda si dojít na záchod, nebo se zas tolik nechce a najednou: "ta hromada tam předtím byla?" Ne, nebyla. Ta hromada je dost blízko a dost velká. Ano, to je pes. Asi tak metr a půl ode mě. Ještě si to hezky v klidu a pomalu ověřím a v tom vidím další dve hromady na druhé straně. Dobrý, pro dnešní noc si mě vybrala psí smečka jako svého vůdce. Alespoň tomu jsem se rozhodl věřit. Ostatní myšlenky byly totiž se spánkem neslučitelné. Nechci říkat, jaký jsem nebojsa, ale fakt jsem hodlal jít spát. Co taky jinýho... Má noční můra se ovšem splnila a já mám nyní naprostou důvěru v to, že úlekem se nelze po...tento. Má nová smečka se totiž ve vteřině z plna hrdla rozštěkala a utíkala směrem od moře. Pro dva z nich to byl můj směr. Ufff...a tak jsem po zbytek noci klidně spal a budil se už jen kvůli dešti. Psi se vrátili až ráno. Jeden z nich dokonce udělal gesto hry, takže mě asi vážně brali za možnou součást smečky. Já si to zkazil jen tím, že jsem byl ještě ve spacáku a ruku měl na holi. Ráno, když jsem se vydal na cestu, tak mě jeden z nich ještě kus cesty doprovodil a já se zapřemýšlel, co je za den, abych ho vhodně pojmenoval. Pondělí mě ovšem před městem opustil a já se tak smiřuji s tím, že do Gruzie doprovodím pouze Wilsona 2.

Kvůli včerejším bolestem jsem nevěděl, zda dnes vůbec budu moct chodit. Už ve spacáku jsem provedl zběžnou kontrolu a bolest tu byla. Tak jsem se ráno nikam nehnal. Tož kurňa su na pláži? Su...Takže pohoda! A ve stejném duchu jsem se i rozešel. Ale, že se teda fest nechtělo...ale jestli mám dneska ujít jen pár kiláků, tak ať si. Dneska jdu šnečí tempo.

A je to tady...konečně pozvání na čaj. A to bodlo. I sušenky byly. No a tady jsem byl zase svědkem něčeho nového. Krom toho, že je islám od základu zlo samo, dovede vychovat až příliš mnoho lidí, pro které host znamená víc, než jeho pohodlí. A tak pozorní uvidí, že tentýž člověk má na sobě na jedné fotce tričko a na další už ne. Co vidět není je to, že to tričko je v mém batohu. To, že je mi teplo, to, že mám dost svého oblečení i to, že moje tričko je dárek od Elišky (pro případ, že si ho chtěl jen vyměnit) se mi vysvětlit, ale předkládat slovo nechci, nebo to si vem zpět se mi zdálo bez kontextu na váhu batohu příliš neuctivé a tak už je moje:D Tenhle člověk byl velice názorný v tom, co pro něho znamenám, když jsem hostem. To, že jsem jiné víry mi tu bylo mnohokrát vysvětleno tak, že jim je to jedno. Allahu jim totiž řekl, že všichni jsou bratři.

Ostatně i na konci dne jsem se potakal s dalšími muslimy. Tentokrát s partičkou dělníků z Uzbekistánu. Abych to uvedl. Pozdě odpoledne jsem měl jen 15km a už jsem byl donucen změnit strategii...kašlu na to, budu veselý, ať to stojí třeba poslední síly. Auta jsem zdravil první a smál se na ně, jako oni často na mě. Za odměnu začlo pršet a to mě vždycky nějak posilní. Taky su ryba, ne...Takže bolesti pryč a začlo to šlapat. Nakonec jsem si začal vyhlížet příbytek. Baterie už jen na jeden den, vypadá to na pokračování deště a dnes asi nechci dělat strýčka Fida další smečce. Takže bez pozvání lezu do Kahve. Ukazuje se, že po předložení dopisu netřeba platit za čaj, ani když nejsem pozván a nikdo se ke mě nehlásí. Ubytování? Smím spát venku vedle záchodů. Za mě dobrý, jenže za chvíli se jdu fotit s místními a hned mě táhnou do baráku...no, říkal jsem si, že kdyby mě chtěli zabít, tak to udělají jednodušeji. Chodba byla sice malá a plná věcí, ale když otevřel dveře do místnosti, tak jen do půlky. Tam se vlezu i z batohem? Jasně! Taky, že jo. Za dveřmi stůl, u něj 5 statných chlapů a troška polívky. O zbytku místnosti nemluvím, protože zbytek nebyl. Tohle všechno, já a můj batoh zaplnilo vše. Po vykouření dvou cigaret už nebylo ani co dýchat. Ale to je tu normální. Ještě jsem neviděl Turka, který nekouří.

No a tím se dostáváme k oněm Uzbegům. Za dalšími dveřmi, které se daly otevřít jen po přeskládání osazenstva kuchyně byly ještě dva malé pokoje. Jako fakt malé, tak na jednu a půl matrace každá. No a tam spalo 8 Uzbeckých dělníků. A mě? Mě nechali kuchyni celou. Jako po polívce a kecání v angličtině, turečtině, češtině a uzbečtině (kombinace, se kterou už se s osmi lidmi slušně domluvím) jsem si zvykl natolik, že se mi to opravdu zdá velké. Dokonce i koupelnu s teplo vodou tu mám. Jen prý na trojku to dávat nemám, to pak nesvítí světlo. Když jsem se ptal na to, jak zhasnu světlo a bylo mi vysvětleno, že jen rozpojím dva dráty čouhající ze zdi, jsem rád, že přepnutí vody na trojku jen vyhazuje pojistky a neprobíjí celou koupelnu. Ale jinak to jsou borci zábavní. Sranda je a ani jeden nedovede pochopit, pačemu já to dělám...a když říkám, že tu v kuchyni na dlažbě je to s mým vybavením komfort, tak si vysloužím obdiv a snahu mě zapsat do knihy rekordů. Využívám toho k tomu, abych proslavil českou zemi jako zemi, kde já jsem jen průměr.

Jo a taky už mám dvouletou dceru. Dneska jsem nechtěl, aby kluci Uzbecký byly zklamání nad tím, jak špatný život mám. Stejně mě trápí, jak je každý smutný, když se dozvím, že nemám ženu ani děti. Holky, kterou z vás to taky tak trápí? Které z vás můžu používat fotky jako ukázku, jak krásnou ženu to mám?:D Bez fotek jsou totiž taky moc zklamání...to dítě nějak vygooglím:D