Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 18.



Bez bolesti si to prostě užívám. Sice něco cítím, ale není to nic závažného. Prostě jen je jasný, že si tělo snaží zvyknout na ten každodenní příděl. Uzbečtí bratři i ráno pokračovali se svojí veselostí a jak tam nemají okna, ani jsem si nevšiml, že už je po desáté a že venku leje jako z konve. Prý je venku zima. Tak jsem jim pustil video, kde se koupu v zamrzlé řece a po vyjasnění, že se zdaleka nejedná o žádný rekord už neměli žádné námitky. Jen se šli podívat, zda opravdu do toho počasí jdu bosky. Uznávám, že teplo nebylo, ale na rychlou chůzi to bylo zcela akorát.

Stále ještě ráno zkouším odejít bez snídaně, zvlášť, když mám plný batoh, ale vždycky je to zcela marné. Jak někde spím, bez snídaně neodeju. Místní pravidla jsou jasně daná.

Déšť je super, ten mě žene dopředu a tím, že mám na déšť dokonalé boty, tak jsem naprosto v suchu. Kraťasy se na déšť taky hodí. Jen jsem si až teď uvědomil, že si je nikde nesmím trhnout, bo mám jen tyhle a jít zbytek cesty s natrženým pozadím...Ikdyž při pozornosti, kterou budím teď by si toho možná nikdo nevšiml.

Jinak servis nohou, když se něco dostane přes podrážku už zvládám bravurně. Co nejdřív umýt vodou, vyšťourat jehlou, novikov a sekunďák. Expres a zaručeně pomůže od čehokoli. Ukázalo se, že i malá špína bolí víc, než kousek skla. A hodí se, když už v tom má člověk praxi, protože v dešti to není zrovna na slunění.

Dneška jsem si hodně užíval krajiny. Když se mezi mraky ukázala krajina, opravdu to stojí za to. Cestičky mezi vesnicemi tak zapadlými, že u mešity ani Kahvesi není vedou přes kopce a ty jsou tak akorát velké, aby bylo vidět do údolí a chvílemi i na kousek moře. Je to klidná krása. Projíždět autem nebo na kole, tak bych řekl asi jen "hmm, pěkný." Ale faktem je, že teď už jen jdu. Jsou mi ukradený kilometry - ty počítám jen tak, abych věděl, kdy mi asi dojdou síly. Kopce jsou mi taky ukradený. Je tam kopec, jdu do kopce. Vede to dolů, jdu dolu. Stejně je to jedno. Všeho ještě bude. Mám možnost jít údolím nebo přes kopce, jdu tou cestou, která má míň aut a vždycky je to pěkné. Mám čas si to vychutnat a poznat krásu každého kilometru. Nedá se vypnout a nevnímat. Občas, když jsem unavený, tak bych rád přepl na autopilota, ale nejde to. Možná, kdybych měl boty, nebo muziku v uších - těžko posoudit. Znám jen tohle a to mě nutí být tam, kde jsem a nemít možnost vnímat ostatní věci, tak je postupně vypínám.

Podobně jako psy. Už mám slušnou praxi a dnes začali být zase dost brutální. Bestie velký, kterých jsem se běžně bál i za plotem se dneska pustili ze svého pozemku na silnici. Byli dva a jeden měl u krku kus řetězu, který zřejmě urval. Nemít pláštěnkou zakrytou kameru, bylo by z toho pěkný video. Byli dost blízko a uvědomil jsem si, že většinou nejsou dostatečně sehraní. Jít tihle každý z jiné strany, byl by větší problém. Pepřák už ani netahám. Není se čeho bát. Když si troufnou na bitku, vím, že s holí mám na vrch. Oni to vědí taky. Nevím proč, ale tohle cítím. Stejně tak jako to, kterému se postavit čelem a který si troufne nejdál.

Dnes jsem si ověřil, že už to není o holi. Dnes se na mě vrhnul jeden domácí pes na svém pozemku. Štěkal hodně blízko, ale to tam byli domácí, kteří ho usměrňovali. Když jsem si šel umýt nohy a v rukou jen papuče na prezutí, tak se ke mě rozběhl s plným štěkotem. Vím jen, že jsem nastavil bačkory proti jeho tlamě a byl zcela v klidu. Zastavil se ani ne metr přede mnou. Nevím proč jsem to věděl. Když vezmu, jak jsem se bál ze začátku...kdybych měl dneska strach, myslím, že by se nezastavil. Potvrzuje mi to jednání dalších psů z okolních vesnic. Řvou víc, malí už si nic než jen štěkot nedovolí a velcí? Nejsou to zabijáci, jako vlci z dokumentů, které znám.

Škoda, že většinu ani nestačím natočit, věřím, že bych to pak ani nemusel popisovat:)

No a lidi? Dneska jsem se dozvěděl podstatnou věc, kterou je třeba znát. "Jsem boží host," to je tu prý něco jako vstupní heslo k prenocování. Chlapík zastavil po cestě a tohle mi vysvětlil a pak mě nasměroval na místo, kde budu dneska spát, koho tam hledat a co říct. Shodou okolností jsem v těch místech chtěl stejně hledat dobré lidi. Problém vyřešen. Cestou se ještě navíc udělalo krásně. Co víc si můžu prát? Dnes jsem poprvé překonal počtem kilometrů počet lajků (než jsem to odesal, tak to vypadá, že do rána to nevydrží), dnes mě nic nebolelo, na spaní mám postel, okoukal jsem místní hru, pobavil jsem celou kahvesi i se svojí slabou turečtinou, zase si volal s někým, kdo umí anglicky...prostě další běžný den v Turecku. Jen se na mě takovéhle dny podepisují. Baví mě poznávat ty dobré lidi. V každé takové místní hospodě jich je jen pár. Pak je tam plno neutrálních se kterými si bez překladače nepokecám a pak se tam skoro vždycky najde nějakej rejpal, kterej vytáhne Tajipa a co já na něj. Politik yok a hotovo. No a právě od těch, se kterými je mi tu dobře si tohle utnutí tématu zaslouží uznání. S těmihle lidmi je tu dobře. Něco jim řeknu a zbytek si dokomunikujeme vlastní řečí. Není potřeba mluvit, není potřeba nic. Stačí tam s nimi jen být, koukat, co dělají a být spokojený. Tak jsem...