Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 2.

V 10 vyjíždíme z Budapešti. Po výborné snídani. Johan je borec. Večer jsem se od jeho kolegy dozvěděl, že vlastní firmu se 70 kamiony. Nevypadal na to. A taky má prý dvě hezký dcery. Jsem se možná měl nechat zavést trochu dál do Rumunska...
Na Rumunských hranicích jdu přes celnici sám vedle kamionu ještě s batohem u Johana a hned už o na mě volá Turek, jestli chci svést. Kdybych si všiml jeho značky hned, tak bych ho nemusel přijmout až podruhé za celnicí.

Jen když jsem vysvětloval celníkovi kam jdu a že fakt bez bot, tak prej jestli je to nějaká mentální porucha...tak jsem ji rovnou přiznal. Jako potvrzení jsem ještě ukázkově o něco zakopl, když jsem od něj odcházel. Dle jeho klidu jsem si jist, že nepochyboval o tom, že se moje mrtvola již brzy najde nedaleko.

Takže k tomu Turkovi. Tak ten umí ještě míň anglicky než Johan. Takže jen Sofia a Istanbul a jedeme. Konečně se mi hodí papírek s Tureckými slovíčky.

Jen co jsem našim dopsal, že mám stále řízky, bo mě kamioňáci hostí ve velkém, tak mi řidič podal sušenky. Dál tu máme ještě pivo, co mi koupil a předtím se se mnou rozdělil o svojí večeři. Už nikdy nejedu na dovolenou po evropě jinak než v kamionu...