Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 20.





Až v průběhu noci zjistíte, že občas vám někdo uvolnil nejen postel, ale dokonce celou ložnici, kde je i další postel a sám spí na gauči jen, aby vám poskytl maximální komfort. Občas je lehčí venku čelit všemu nepohodlí a strachu než čelit takovéto míře vstřícnosti. Na tento výlet by se lépe hodil někdo, komu je to šumák.

Jenže tu jsem já a ráno mě bere na snídani tam, kde jsem měl včera večeři. Vycházím v rozumný čas a syt. Shodou okolností jen kousek od místa, kde mě včera nabrali, takže má cesta je nepřerušena.

Myslel jsem, že teprve až ujdu 500km, že to bude teprve něco. Měl jsem za to, že až ujdu 800km, že dokážu něco, co jen tak někdo ne, že přijde určité nadšení, či jistý druh zadostiučinění. Pomalu se k těm číslům blížím a je mi mnohem víc jasné, co s těmi čísli přijde. Zhola nic. Přijdu si totiž už teď jako ve filmu "Cesta" v té fázi, kdy už si projde nějaké strasti a pak vypnou příběh, zapnou muziku a on jen jde a jde. Je to svým způsobem citová část filmu a já si přijdu, že jsem v ní právě teď. Taky už je mi jedno kolik toho mám za sebou nebo před sebou, prostě jsem jen na cestě a jdu. A řeknu vám, místy je to velká síla. Ten klid a krása se na myšlenkách umí podepsat.

Mám takový svůj rozvrh. Když je čas jíst, tak už si dávám pozor na slova naznačující, že mě chce někdo nakrmit. Takže když se zastavím u jednoho chlapíka přesně ve dvanáct, skončí to na dvou polívkách a teprve pak na hlavním jídle. Byl to místní šerif a asi taky angazovaný v prezidentské kampani, takže se mi dostlo řádného pohoštění. Čas obeda je holt čas oběda. Jen ty dvě polívky...moje chyba, kývl jsem v době, kdy se mě ptal jestli chci přidat. Mám za to, že mi jen spadla hlava dolu, protože jsem pořádně ještě nevytrávil snídani. No jo, tak jsem byl zase půl dne prežraný. Přísahám, že dnes to bylo v prvním kopci silně na hraně.

Ale šlapalo to dnes věru dobře. Bude to asi i tím, že posledních dvacet kiláků mi do zad fučel vítr tak, že když foukl z boku, tak se mnou cukal jak s kamionem. A když jsem později musel nasadit pláštěnku, připadal jse si jako plachetnice. A i dnes se mě pokoušeli zlomit. Vítr vane, já mám denní průměr už ujitý a špatné počasí i večer se blíží a zastavuje první auto. Chlapík si byl jist, že mě dostane. Ale smůla. Sice měl v zadu na otevřené dodávce psa, který si tu jízdu užíval (a všichni víme, že Turecký psi já moc rád), ale tentokrát jsem odolal. Navíc víme jak to dopadá...v další vesnici vysadí psa a zbydem s chlapíkem sami. Ne ne, dneska Pupek jede rekord.

Jenže s tím deštěm už to nebylo ono, další vesnice deset kiláků daleko, sedmá hodina odbyla a kolem cesty jen extra nouzová místa. Jsem odhodlán dojít i za tmy do města a tam nějakou střechu najdu. Už jsem skoro tam a prevít jeden, kamion mi staví. A teď odmítni v dešti kamion. To je takové blbé. Takže mi pomohl s posledními třemi kilometry a já jen díky němu budu muset tu magickou hranici maratonu ujít jindy. To se nedá nic dělat.

Jinak mám smutnou zprávu. Wilson 2 to nevydrží. Dneska jsem už zpozoroval během jediného dne jeho úbytek. Krátí se mi pod rukama. Začíná to být smutné. Zažili jsme toho spolu hodně zlého i dobrého a teď pomalu umírá.

Jo a kde dneska spím? V té vesničce jsem se bavil s dvěma klukama, kteří oba uměli anglicky výborně, ale ani jeden místní, takže jse se už smířil, že budu spát před Kahvesi. No a když už si jdu vyklidit své místo a vyhnat z něho psi, tak přijde chlapík a že jestli mi nevadí, že budu spát u něj. Takže mě zavezl k jeho rybářské chatce u řeky, dal mi od ní klíče a tak se z trampa dnes v noci stal chatař.

Stále vás to baví? Si říkám, jestli tohle stále ještě někdo čte:D Já jen jestli nikdo, tak začnu psát v Turečtině, zatím tu pro ně mám jen obrázky a pár němých videí.