Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 21.

Ráno jsem si uvědomil nemilou věc. Jak mě ten týpek odvedl z kahvesi, že budu spát u něj, tak jsem odešel bez placení. Tam jsem totiž přišel bez zvání a sám si poroučel. Jsem si nějak zvykl, že za některé věci neplatím a jen se usmívám a vše si náležitě užívám. Ale včera jsem se taky dozvěděl další nové věci. Dva kluci tam totiž uměli výborně anglicky, takže jsme kecali o všem. Když kolem prošel jeden chlapík a byla mu daná cigareta a následně o něm bylo řečeno, že je divný, tak jsem se začal ptát. Aby bylo jasno...dal mu cigaretu, prohodil s ním pár přátelských slov a pak jen poznamenal zcela klidně, že je jen divný. Asi jako kdyby jen konstatoval, že se jmenuje Jarda. Bylo mi řečeno, že mu tu každý něco platí, dává mu jídlo, prostě co potřebuje. Od státu nedostává nic. Funguje to na principu, že se starají lidi přímo. Myslím, že to má hodně co dočinění s mě dobře známou pohostinností. Lidi tu nezefektivnili to, co dělají. Když nechtějí pracovat, tak nepracují a nevymyslí místo sebe robota. Když chtějí dělat dobro, dělají ho sami a nemají od toho systém, který dělá dobro za ně. Mám takový dojem, že v tom bude něco víc. Protože dobro tu není jen pro to, aby se dělo, ale možná i proto, aby bylo konáno. Podobně jako oddělení čtvrtého verše. Každý píše jen kus velké a významné básně. Každý jen určitý verš. Vznikne sice dohromady velké dílo. Větší než kdyby ho dělal jeden člověk. Zapomínáme ale na to, že ti, kdo ho píšou z toho nemají nic. Ti jen píšou jeden bezvýznamný verš.

Tak snad doufám, že mi tam nebudou růst úroky za nezaplacený čaj:)

Vyspal jsem se krásně, zase pohodlná postýlka, v suchu když venku teď každý večer prší, ale i tak jsem jaksi nedospalý. Asi za to může zvýšená dávka kilometrů a nebo to, že už teď bych potřeboval na kompletní regeneraci a dospání dva týdny. Každopádně jsem skoro dostával mikrospánek za chůze. Probudit se ve škarpě s tím, že jsem ve spánku přišlápl křídlo nějaký slepici, to by byl asi lepší příběh. Já místo toho jen přemýšlel dvacet kiláků kde se najím něčeho jiného, než jen pečiva a kde se zahřeju. Nějak je zima i tady, i když jen slabý odvar. Ale i tak na sobě mám skoro všechno. A pozvání na čaj a sušenky jsou super, ale sedět u toho furt venku, to není ono. Já jsem bosý, já se musím hýbat. Takže když konečně najdu své vytoužené místo, tak jídlo fotím až při přidání a stejně až v půlce jídla. Ještě, že nemám instagram, to bych to jídlo měl dřív celý poslintaný. Vím, co mé tělo žádá, ale v Turecku mě ještě neznají a vypadalo to, že v téhle restauraci jsem byl první, kdo si přidal. A to, že se mě ptal, jestli mám peníze mohlo být buď tím, že fakt vypadám jak tulák, nebo tím, že jsem si dal pořádnou porci masa a ta je tu spíš taková sváteční. Kdo ví, byl jsem příliš hladov, abych se styděl a příliš věděl, co chci na to, abych se nechal hostit.

To, že mám občas větší hlad, než bych měl mít má taky svůj důvod. Sice mám totálně odladěný systém v batohu, takže cokoli z něho vyndávat je radost. A taky je stále vše na svém místě. Jenže to celé má jeden háček. Nejnáročnější je batoh sundat a zase zvednout a nandat. Takže mám sušenky tam, kde na ně dosáhnu se zalomenou rukou pro případ energetické krize a zbytek... no tak ten se plánuje kilometry dopředu. A taky když je zima, tak se moc zastavovat nechce. A když je člověk tak utahaný, tak jsou zastávky ještě o to větší zlo. Občas si predstavuju, jak jen odbočím ke krajnici a tam čeká tým rychlých turků jako na závodech F1, vydají mi z batohu jídlo, vrazí do ruky a já jdu spokojeně dál. No jo, to by bylo krásné. Ale teď, když to píšu, tak si uvedomuju, jakej jsem blbec...že já si nepředstavuju jak jsem v karibiku bez batohu?

A vůbec. Teď si každý den ordinuju třicítku a pak to dopadá tak, že večer už musím najít nějaké místo ve vesnici, kde jsem, když se stmívá. A tak začínám poznávat, jak se někam vnutit a jak si vyhlédnout lidi, kteří dají na pochvaly. Pochvaly Turecka a jejich obyvatel už umím opravdu výborně i s gesty a pohotovostí rodilého mluvčího. K tomu mi napomáhá i můj dopis, který sklízí úspěchy a vše, co jsem odkoukal. Svoje nálepky už jsem přejmenoval na odznak dobrého může a to se jim panečku líbí. Dneska se mi podařilo od srdce pochválit Tureckou vstřícnost jednomu milému chlapíkovi. Sice už jsem měl zajištěné přepsání pod přístřeškem, ale tohle mi zajistilo krytý přístřešek a ještě k tomu s gaučem. Joo, asi se hodí to, že ta chvála není hraná...