Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 22.



Tak jsem sice bydlel v uzavřené místnosti, ale s kočkou. Čtyřnohou. Se to nezdálo jako problém, dokud jsem ráno vedle batohu nenašel roztahaný salám. A kdyby jen jeden, ale oba co jsem měl. Ta mrcha se vloupala do jednoho a pak si načala ještě druhý, který byl zavakuovaný. Oba dostala ven z igelitky. Po kočičím, taška je na cucky. Kočka žije jen proto, že batohu se nedotkla. Takhle jsem se rozhodl, že odkrojìm něco netknutého pro sebe a zbytek si kočičák dojí. Jak jsem jí to dal ven, tak po pár kousnutí jí od toho vyhnal pes. Jooo, spravedlnost funguje i pro kočky. A ještě jsem jí zavřel dveře, abych dokonal svojí pomstu. Vypadala spíš fakt přežraně, než že by jí zajímalo, že bude venku.

Už jsem si přivykl Turecku. Ze začátku pro mě bylo děsivé procházet většími městy. Bál jsem se a nevěděl co a jak. Teď? Už se tu cítím jako doma. Vím kde co hledat i v novém městě a vím, čemu se vyhýbat, takže už se nemusím bát. Je to fajn pocit a já si to uvědomil až když jsem byl za městem.

Člověk si holt zvykne na spoustu věcí. Třeba i na sebe. To o čem tu nepíšu a ani není pořádně způsob jak o tom napsat je to, co se děje po většinu času. Ono nic. To nudné nic přičemž buď přemýšlím nebo občas už taky ne. To, kdy myslím jen na to co mě bolí a opakuje se to s každým došlápnutím. A tak si zvykám i na svoje nevrlé reakce. Zvykám si na sebe naštvaného a prostě na takového, jaký zrovna jsem, protože je to jedno. Možná to zítra bude lepší a možná ne. A i kdyby to bylo lepší, třeba přijde zase něco horšího. Tak nějak si zvykám na to, že se ty všechny pocity a nálady mění a že to je vlastně jedno, co si myslím teď. Je to podobné, jako jsem měl názor na Erdoğana, pak jsem na ten názor měl pocity a pak jsem od nich upustil, protože taky nebyly důležité a jen mě nutili něco prožívat. Můj názor a mínění se nezměnili, jen můj postoj k tomu všemu. Stejně jako se stavím i sám k sobě. Problémy nezmizely, já je nezačal ignorovat, ale i tak je to už tak nějak víc v klidu.

Podobně je to i s těmi bolestmi konkrétně. Napadlo mě, že by bylo fajn najít tu nějakého Tureckého zapomenutého léčitelé, který by mě nějakým zázrakem opravil a já to došel s úsměvem na rtech. Jenže mi taky dochází v čem se liší lehké dny od těch těžkých. Během lehkého dne je všechno krásné a je jasno aj když prší a člověk si říká jak je dobrej, že to všechno ujde a je na sebe tak nějak víc pyšnej. Jenže když to bolí, tak je víc zima, kopce jsou prudčí a vůbec je kilometr nějak delší. A kvůli čemu tady jsem? Kvůli tomu, že dva tisíce jsou sakra daleko. Kvůli dnu. Kvůli tomu, že to lehký není. Takže léčitel by mi nepomohl. Takže je to tady pěkně zvrácený. Teď už to není jen o tom, zda bolest zmizí, ale i tom, že to bude jiné, když zmizí. Dopr...někdy je to tu fakt na budku...

A tak to dneska balím po 12km. Achylovka potřebuje víc klidu a já se potřebuju dospat. A třeba se mi povede probudit se před devátou:D

Taky mi pěkně chybí to, že si s někým můžu pokecat. Je to super být v místnosti plný lidí, kteří jsou tak milí a mají zájem a ty by ses od nich určitě dozvěděl mnoho užitečného. Jenže když ten překladač je vhodnej leda tak k přeložení pár frází. Jsem zvědavý a tak tím víc trpím.

Dnešek byl zase jeden z pěkně těžkých dní. Jsem rád, že už jsem se trochu naučil ho vidět jako další z úžasných dní na cestě. Zatím ale fakt jen trochu.