Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 23.





Mám takový pocit, jako bych celý den prospal...

Možná to bude tím, že jsem ho vážně skoro celý prospal. Večer začlo pršet a přestalo až druhý den pozdě odpoledne. Ale to nebyl ten důvod. Důvodem bylo to, že jsem se probudil v jedenáct a byl jsem stále unavený. Tak jsem si řekl, že na to prdím, trochu poopravil provizorní stan a spal dál. Provizorní stan super. Stačí, když mám pláštěnku rozloženou nad hlavou a zbytek kryje žďárák...teda..na tom jsem s ním byl domluvený a v tom mu věřil. Jenže on to pojal trochu laksně. Takže mám teď trochu mokrý spacák. Ne moc, ale co víme o péřovém spacáku krom toho, že je menší? Ano, že blbě schne. No a je to podobný problém jako nabít powerbanku. Míst, kde to provést je hodně, jenže je potřeba hodně času na jednom místě. A takové příjemné zázraky se tu dějí, ale jen když je člověk nečeká.

Takže dnes je přede mnou jen velké město a já mám čas tak akorát na to, abych se dostal někam do města a pokusil se tam najít něco vhodného k přespání. Jenže s městy je potíž v tom, že to všechno funguje jinak. A já se ve městě ještě neumím tak ohánět. Takže tři pozvání na čaj, ale žádné pozvání domů. Takže jsem si našel místo pod stolem pod jedním děravým přístřeškem a tady dnes budu spát. Tak trochu jako bezdomovec, ale i na to jsem připraven. Už jsem si své místo uhájil před dvěma psy, takže je to tu moje. Pojistky proti zlodějům mám taky (vše cenné je u nohou ve spacáku - doufám, že tohle nečte nějaký místní zloděj), takže mě čeká další nová zkušenost.

Ale ještě zpět k tomu zpomalenému načítání kilometrů a k té únavě. Jako je to masakr. Všechno si hlídat, všechno organizovat a na vše muset mít energii. Nemám jí. A stejně musím dělat věci, jako bych jí měl. Stejně musím komunikovat mile s lidmi, Ikdyž vím, že mi nepomůžou. Občas mě zdržují. Někteří se ani nenamáhají přečíst můj dopis, kde je napsáno, že neumím turecky a stále mi něco říkají. Někdy by je člověk chtěl i poslat někam, jenže co vím jistě je to, že mi chtějí pomoct. A cením si toho, jenže ono to někdy prostě nejde. A tak se s nimi vždy s úsměvem loučím. Je to jediné, co umím.

Už to vypadalo, že tenhle report odešlu, jenže v tom si na mě zasedl ještě jeden pes, tak jsem si to s ním musel ujasnit a zjistil jsem, že asi nebude poslední. Po něm přišel jeden chlapík z vedlejší restaurace a přinesl mi kafe a sušenky a prý kdybych chtěl, tak mám přijít na kafe zdarma. Za chvíli další návštěva. Dneska tu mám fakt rušno, ještě že jsem se n to vyspal. Tentokrát policie. A ne kontrola uprchlíků, ale že tam prostě nesmím spát. Tak jsem byl vděčný těm dvou chlapíkům, co mi tohle místo vybrali a říkal jsem si, že asi zkusím štěstí u toho chlapíka, co mi přinesl kávu. Tak prý ne, dneska mě hostí šéf policie. Co bych to byl za cestovatele bez noci na policejní stanici, že? Chtěl jsem to trumfnout, ale za mříže mi to nepovolili, takže mě zatknout asi nechtějí. Ještě uvidíme ráno, prý si ještě pokecáme. Tak doufám, že přivedou někoho, kdo umí anglicky. Když ne, tak si aspoň třeba stihnu dosušit spacák:)

PS: Akçakoca :D