Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 24.



Aby mi při pondělku nikdo nezáviděl to, že se flákám na dovolené, tak mi paní policisté připravili lepší činnost. Přes hodinu čekat, až si na mě udělá čas hlavní mistr. To, že je tam hlavní šlo poznat nejen z toho, že se k němu jelo do čtvrtého patra. Jasně dal hned od začátku najevo, že jestli jsem poznal nějaké milé lidi, tak on to není. On je tu totiž pan hlavní. Posadil si mě a začal se vyptávat. A ne, že by čekal na odpovědi. Takže jsme se po chvíli dostali do blbé situace, kdy se nelíbil můj tón hlasu. Těžko říct, asi se mu nelíbilo, že se mu snažím na vše odpovědět v minimálním prostoru, který mi dával. Pak mě ještě upozornil na to, že jestli se mi nepodaří mu vysvětlit, proč cestuju tak divně, že mě nechá deportovat. No jo, takže mě nechal zcela v klidu. Horší byl ale můj úkol. Ani doma se mi pořádně nepodařilo vysvětlit proč to dělám a tady si pochopení toho všeho dá za úkol ten největší borec z celý stanice. Sice jsem použil své nejlepší argumenty, ale jemu dělalo stejně největší problém to, že to není normální. Za některý jeho poznámky by ho člověk nejradši profackoval. Já tam sedím, slušně a pečlivě mu na vše odpovídám a on si myslí, jak má navrch, když vyhrožuje deportovaním. Kdyby mu víc nezamotalo palici to, že jsem mu zodpověděl vše, na co se ptal, nejradši bych mu s úsměvem řekl prosím, vyhrožuj a konej. Jenže společnost takového jedince je potřeba si užít...

Takže nakonec mi dali podepsat papír, který jsem si ani nemohl vyfotit a můžu jít. Hmmm...Ještě, že mi mezitím na topení uschl spacák. Ve výsledku docela úspěch. Noc v teple, spacák doschl a podařilo se mi vysvětlit nevysvětlitelné a nebýt deportován.

Jo a prej se mám hlásit v každém městě a vesnici policii:D Tak tím mě rozsekal hned po tom, co mi k tomu řekl, že mi žádný dopis v Turečtině pro policii nenapíše:D Jasně, takže si to spočítejme...tady jsem půl dne vysvětloval a to uměl anglicky a už o mě věděl. Já tohle budu dělat v každé vesnici Turecky a ještě předtím budu hledat, kde sídlí. Aj kdybych měl jeho dopis, tak by to byl vážně genitální nápad.

Já nemám rád tyhle zhovadilosti, tak jsem šel zase dál.

A taky jsem venku v tom spěchu včera nechal Wilsona...byl tam, jaká radost to byla při opětovném shledání. Pro velkou slávu jsem ho pak nechal u obchodu kousek dál. Už jsem se nevracel pro světlo, které jsem zapomněl na jednom přespání, pro Wilsona jsem se ovšem vrátil, ten je nenahraditelný.

Po dvaceti kilometrech po další pseudodálnici jsem se konečně dostal do ráje. Auto jedno za hodinu, kopce až do nebe a vesničky tak malé, že pes je na každém kroku. Ale co hlavně. S lidmi si zase rozumím. Zase nám stačí si říct jen pár vět, co umím a všichni jsou spokojený. Jak já to tu miluju. Sice je to náročný, asfalt špatný, psi jsou agresivnější než jinde a že jich tu je, ale i tak. Zase se tu po městě a dálnici cítím doma... A ty výhledy... mnohdy to ani nefotím, stejně to nejde zachytit.