Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 25.





Na mé cestě je spoustu z vás se mnou. Mojí cestu to dělá příjemnější. Mnohdy, když dojdou síly to opravdu hodně pomáhá do kopce. Uvědomil jsem si ale, že stejně jak to pomáhá to může opačně i hodně táhnout dolů. Já mám čas se tu se vším poprat, ale vy doma to máte jiné. Tím, co si myslíte a kde se mnou jste vytváříte svojí verzi mojí cesty a po té jdete. Pokud se o mě bojíte a vidíte mě v nebezpečí, pak tam jsem a ta cesta se vám nebude moc líbit. Když myslíte stále na to, jak jsem na policii, tak tam v téhle verzi příběhu stále ještě jsem. A to je skoro škoda. Já jsem volný a jsem už pěkně daleko. Stále jsem na místech, kde je krásně a každou chvíli tu je něco srandovního. Dokonce s každým dnem víc a víc věcí. A když je něco špatného, tak si to odžiju a jdu zase dál. Je zbytečné v myšlenkách zůstávat na místech, kde nebylo dobře, nebo chodit do budoucnosti do situací, které se z většiny ani nestanou. Prosím vás, pojďte se mnou. Prostě každým krokem dál. Většina těch kroků je zatraceně pěkná.

Už asi lépe chápu o co policii šlo. I dnes mě zastavili četníci a něco se mi snažili sdělit. Bylo to to, abych na sebe byl opatrný. Viděl jsem na nich podobné věci, jako na té policii. Určitá forma nepochopení a z toho plynoucí obavy o mě. Život už je takový, strach tu vždy bude...

Dnes byl zase den, kdy jsem potkal velké množství lidí. Ještě, že jsem si na to alespoň přivstal. Ale i tak jsem ušel jen třicítku a stejně jsem hledal spaní na poslední chvíli. S těmi lidmi se čas ztrácí hodně rychle. Taky když si v jedné vesnici posedím na čtyřech místech...ale lidi...ti tu pro mě stojí za to. Ale samozřejmě, že někdy potkám i lidi, nad kterými žasnu. Dneska jeden šel z kahve a pri odchodu strhnul, zmačkal a vyhodil nálepku, kterou mi tam před chvílí všichni ostatní s radostí doporučili nalepit. Ale co, je to odznak dobrého člověka, tak někam prostě nepatří.

Takových lidí po světě běhá a není třeba se o nich víc zmiňovat. Takových lidí doma máme dost a příkladem má být to nejlepší.

Jo a s těmi místy na spaní. Já se vždycky vyšplhám na nějaký kopec a tam najdu absolutně dokonalé místo ke spaní. Rovina, tráva, výhled, zapomenutá silnice. Jenže to mám v nohách cca desítku a tedy jsem jen na začátku dne. Se super nabídkami k přespání je to obdobné. A pak má člověk už tu pětadvacítku a už tyhle věci hledá. Už se víc směju na kdekoho a při každém čaji se zmíním, že hledám místo k přespání. A tak i dnes končím v přírodě. Ale zase si to přiznejme, že jsem to chtěl. Noci jsou jasné a to večerní probuzení a koukání na hvězdy je vážně něco. Jen musím domyslet, jak si nabít obě powerbanky, bo zítra už končí i ta druhá:) Bude to chtít se naučit, jak se někam vnutit i když zrovna neprší. Pro příště: nepiš si do původního papíru, že rád spíš pod hvězdami. Nebo lepší rada. Napiš si víc verzí. Pro řidiče, pro policii, pro případ, že chceš spát, jíst zdarma...a ve více kopiích, tyhle dvě co máš se do 200km rozpadnou na prach.