Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 26.

Cami [džami], neboli mešity jsou víc, než boží. Vlastně jsou Allahovy, ale to je jedno. Pro mě jsou takovou základnou. Mají záchod a pitnou vodu. A jsou tu hodně často. Dneska jsem si z jedné udělal krom pěkného místa k odpočinku i prádelnu. Po měsíci na cestě jsem vypral dvě trička, které nosím takřka nonstop. Jenže po vysušení nějak divně napáchala. Aha, vůně mýdla. Na to si budu muset zvyknout. Ale dávám tomu maximálně dva dny. Ikdyž při těch kopcích, co tu sou...večer budu zase ve svém. Ale jinak sluníčko se činilo. Začíná se mi líbit, když si přivstanu a můžu si dopřát delší pauzu ve svém klidu. Ikdyž u cami je ten klid vždy jen dočasný. Dřív či později se tam sejde kupa lidí a začnou mě vyslýchat. Na to už jsem zvyklý, jen je potřeba, aby mě nechali mluvit a vypadá to, že umím Turecky...já vím, moje chyba, rychle vystřílím náboje a pak přijde chvíle, kdy zase mluví oni a to je pak zbytečné říkat, že Turecky neumím, fakt...pokaždé, když jsem to řekl, tak to dotyčného přimělo jen k tomu, aby se ptal dál, jen na něco jiného. Aby bylo jasno, tak já se chytám. Třeba vím, že se ptají na kolik nebo kde, ale to je většinou z dalších vět vše, co rozumím. A tak zkouším vše, co se na to hodí a občas se i trefím a jsou spokojeni. A občas se na to prostě vykašlu a jen se usmívám a užívám si toho, že se o me baví a když slyším něco, čemu rozumím, tak to zopakuju...přijdu si tu často jako Otík z vesničky střediskový a tak ho plně chápu, jak musel být šťastný a zase nešťastný, když ho poslali do města.

Občas si aj řeknu, co to mám za blbý plán ujít tak moc kiláků, že by bylo lepší se víc zastavovat a víc si to vychutnávat. Jen jsem došel k tomu, že už to není o tom ujít toho co nejvíc, ale mít jako úkol se nikde neudržet a muset si to umět vychutnat o to víc.

Dneska jsem potkal jednoho chlapíka a ten vám ve mě zase nechal pěkný pocit. Bylo to jen krátké potkání, ale byl tak sympatický, že komunikace byla hračka (jednoduchost komunikace je tu opravdu přímo úměrná míře sympatií s daným člověkem) a vlastně se mě jen optal na to, kam jdu, jak se mi tu líbí a jestli jsem ve vesnici dostal čaj. Vzhledem k tomu, že jsem ve vesnici dostal i najíst, tak věřím, že byl na svoji zem náležitě hrdý a nemuseli jsme se tak do vesnice vracet:) Odcházel jsem s pocitem, že jsem potkal člověka, kterého jsem chtěl potkat celou cestu. Asi je dobře, že tohle nestíhám natočit. Asi by to ani nešlo a byl bych nerad, kdyby to z videa vypadalo obyčejnější, než jak jsem to viděl já. A tak mi nezbývá, než točit kraviny, protože ty jsou vždycky totožné s tím, jak to vidím já:D

Taky mi dochází baterky. A zrovna je takové krásné počasí, že se mi vevnitř spát nechce. Výhodou je, že mám vždycky plno času si promyslet všechny možnosti, které mám. Teda ne, že by to něčemu pomohlo, bo tady se stejně věci dějí podle toho, jak se samy dít chtějí a já tu rozhodně nevelím, ale alespoň mám o čem přemýšlet. Možná časem začnu psát i o počasí a o místní kultuře a počtu obyvatel, protože už přecházím na to, že na nic významného fakt nemyslím:D

Ale mám ještě pár témat, které tu postupně rozvíjím. Ale ani nevím, jak je dokumentovat. Je to tu totiž jako podivná cesta do minulosti. Znají tu věci z budoucnosti, občas je tu i vidíš, ale je to plno běžných věcí, které u nás znám jen z černobílých fotek. A tak pro mě ožívají v barvách činnosti jako praní prádla na ulici, otevřená autodílna, kde se opravují auta tak jednoduchá, že by je pochopila i sestra v autoškole, pila na dřevo s vodním pohonem a vůbec hodně činností je tu tak jednoduchých, že u nich lidi vypadají i spokojeni. Ano, určitě unavení, ale i při práci se nezapomenou ujistit, že mám dost vody. Spoustu věcí se zdokumentovat nedá a je potřeba tedy nechat černobílé fotky, ať to vypoví lépe. Já už vím, jaké barvy na nich jsou. Nebe je třeba stejně barevné jako u nás v budoucnosti.