Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 28.

Tak tohle nebyl zrovna vydařený den. Probudil jsem se unavený po ne moc kvalitní noci. Celou noc jsem se totiž budil od bolesti břicha a ráno to nebylo o nic lepší. Jen vstát pro mě byl těžký úkol a dojít bez batohu deset metrů pro vodu taky nebylo úplně ideální. Rád bych zvracel, ale tohle ulehčení mi nebylo souzeno. Co jsem vydedukoval, tak to mohla být kombinace sluníčka, nějakého špatného jídla a únavy. Té únavě bych to přičítal asi nejvíc. Sice jsem večer usínal v pohodě a nepřišlo mi, že bych na tom byl nějak hůř, ale stačí aby se pár faktorů sešlo a jde to hned do kytek.

Takže čekat, co taky jinýho. Dostal jsem do sebe nějaký cukry a energeťák, což bylo přes absolutní nechuť k jídlu jediný, co jsem ráno zvládl. Ještě ten svůj instantní anapur jsem do sebe vtlačil, abych alespoň z něčeho mohl získat energii.

A přede mnou trasa, kde budu sám a podle domácích mě při nejmenším musí čekat cesta do pekla i zpět. Jídla mám dost a u studánky sedím, stačí pobírat tolik sil, abych byl schopný si tu vodu dojít nalít a pak už jen zvednout batoh a vyrazit do kopců.

Ok, nějak jsem ty síly sehnal a dal se na cestu. Zkusím to, stále tu ještě jezdí dost domácích, takže v nouzi to stále můžu kdykoli otočit a nebudu muset jít ani pěšky.

Dal jsem se do toho. Sice pomalu, ale nějak to šlo. Vydal jsem se až po poledni, takže jsem to měl tak akorát dorazit tímhle tempem zase k civilizaci. Ušel jsem jen 3km, což bylo na okraji poslední vesničky a musel jsem si dát ve stínu pauzu. Víc bych šel už fakt přes hranu a tenhle stín s travičkou byl fakt lákavý. Po chvíli jsem si natáhl karimatku, protože se nechtělo moc zvedat. Jak šlo slunko dál, donutilo mě k přesunu do lepšího stínu. No a to odhalilo pravdu. Vyblil jsem i to, co nešlo. Jo, dost to pomohlo a cítil jsem se líp, ale taky bylo jasný, že tady dneska končím a že je to vlastně výborné místo, kde strávit den pauzy.

Jo, moc příjemný to není, když člověk neví, kolik bude potřebovat času na zotavení a zda bude moct pokračovat a zda se mu vrátí chuť k jídlu dřív, než si pro jistotu řekne o pomoc. Výhodu mám v tom, že už jsem si pár podobných krizí prožil a bylo mi už mnohem hůř, tedy už umím pozorovat, kdy se blíží závažná situace a to nyní naštěstí nebyla ani zdaleka. Jen to chtělo čas a hlídat se. Vlastně jen v pití, nic jiného stejně dovnitř jít nemohlo. A když má člověk odpočívat, tak není nad místo pod stromy, kde fouká chladivý vítr a kde se pasou krávy. Teda až na občasné chvíle, kdy jsem si s krávama musel vyjasnit, že tady ležím já a že teda tentokrát půjdou jinudy, než jsou zvyklé. Aj jedna želva u mě parkovala. Asi viděla, že jsem sotva schopný ji škodolibě obrátit na záda.

No a tak jsem si prožil klidný den, kdy hlavním úkolem bylo udržet hlavu čistou a v pohodě. A vzhledem k nejistotě, kterou jsem sám měl a vzhledem k tomu, že o mě má spousta lidí dostatečně velký strach jsem nenašel dost sil, abych to převyprávěl, když nebyl jistý konec. Nebo tedy lépe - zvolil jsem způsob, který mi dodá více sil, než obavy o mě. Spolehnout se na své schopnosti a s vědomím, že vím, že to zvládám a mám pojištěné být v klidu.

Občas je mnohem těžší psát otevřený deník, když je zrovna špatně:) Ale to k tomu holt patří, jinak by to pro mě byla asi dost lehká cesta:D

A tak jsem pomalu čekal na to, zda se mi uleví, zda přestane bolet hlava a zda to všechno přijde už zítra nebo až mnohem později a zda budu muset přejít jen na stopa, nebo se podívat po nějakém spojení dom.

Se setměním se mi podařilo usnout a vy můžete nyní hádat, jak tenhle příběh pokračuje:)

PS: Pokusím se pokračování sepsat už dnes večer, ale raději nic neslibuju. Občas přemýšlím o tom, že si tu techniku taky na pár dní vypnu. Holt krize je krize.