Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 29.

Poprvé se mi podařilo vstát před budíkem. Asi to bude mít co dočinění s tím, že jsem usnul tak brzo. Ale pomohlo to. Už jsem se cítil mnohem lépe. Ne, že by to bylo ideální, ale už se mi podařilo vyfouknout karimatku napoprvé tak, aby se vešla do obalu, takže vcelku slušný. Tak jsem se dal do pokračování. Sice stále bez chuti k jídlu. Nebo lépe - nechutí k jídlu, ale sušený meruňky tam vlezli, takže dobrý. A po cestě už jsem byl postupně schopný i kameru ovládat hlasem, což jsem uznal jako obrovský pokrok v nárůstu energie. Přeci jen nejen z jídla dostávám energii a odzkoušeno mám, že i týden bez jídla v zátěži vydržím. Ovšem taky mám ověřeno, že nálada v těchto případech hraje zásadní roli.

Vyšel jsem brzo měl jsem krásný čas na pauzy a po všech stránkách to měl ohlídaný, takže se dneska šlapalo krásně. Řekl bych, že to šlo lehce, jako málokterý jiný den. Jenže i tak to bylo hodně silný. Co naplat, jednou si vedu deník tady otevřeně, tak je na čase být chlap a přiznat vše, co do deníku patří.

Města byla daleko od sebe a silnice ne tak rušná, jako nepříjemní řidiči. Jak je tady nějaká silnice mezi velkými městy z řidičů se stanou prasata. Kdekdo jede vedle čáry na centimetr přesně, aby mi naznačil, že mě nevidí, nebo že ho vůbec nezajímám. To by bylo dobrý, to vidím, ale co je horší jsou prasata, co předjíždí a jsou taky nalepení na mojí čáře. Takže jsem se naučil slyšet co jede. Jede kamion? Tak to ho bude nějaký prase předjíždět. Později jsem se naučil, že cokoli jede, tak ho zřejmě bude nějaký prase předjíždět, pokud proti mě nic nejede. Tady se člověk učí rychle a já už vím, že pokud se člověk dotýká svodilda je hájený.

Navíc na takovéhle cestě se už nezdraví. A to taky sil nepřidá. Občas, když někdo zvesela a už z dálky zdravil, tak to hodně posilnilo. Jen ne asi tak, jak bych chtěl.

Už dlouho jsem šel a vyhlížel další vesnici, kde bych si mohl koupit cokoli s cukrem. Když jsem uviděl market, byl jsem štěstím bez sebe. Jen to bylo poprvé, co jsem použil překlad slova unavený. Neměl jsem síly na to, abych jim řekl vše, co si zaslouží vědět. Chtěl jsem jen pomalu pít svojí kolu a občas ukousnout z čokolády, protože nic z toho nešlo rychle. A oni se ptali a já nerozuměl. Poprvé mě to nebavilo. A ten, na kterého jsem se smál nejmíň mi za to přinesl čaj.

Když jsem šel dál, cítil jsem se líp. Fyzicky. Psychicky? Poprvé jsem měl chuť hodit Wilsona za svodidlo a lajknout první auto a jet kamkoli kde si budu moct dlouho odpočinout. Když mi z dálky zamával řidič celý šťastný, že mě potkává, smál jsem se na odpověď, ale pod brýlemi nic neviděl pro slzy. Fyzicky jsem zase v pohodě, ale tentokrát to odnesla hlava. Poprvé jsem se tu cítil sám. Poprvé mi opravdu chybělo moje oblíbené jídlo, poprvé mi tu fakt chyběla možnost jít na pivo. Poprvé jsem neměl radost z potkávání nových lidí. Bylo to zlý.

Když je hodně špatně, dost určitě bude brzo líp. Nohy mě nesly dál a to s naprostou jistotou a bez jediného úmyslu zastavit. A kde jsem? Kolik toho mám, co mi lze závidět? Co vidím? Silnici, nebo tu krásu za ní, kterou nefotím jen proto, že GoPro není na krajinky? Štve mě, že svítí slunko, které přeju všem doma? Co mi chybí? Nic, tak vidíš. Chvilku si užij krize a pak půjdem zase dál, jo?

A navíc, když je zle, hodí se prostě jen zapomenout. A tak se k tomu snažím přistupovat, jako bych vyrazil právě dnes. Sice odpověď zněla: "jsem unavenej, dneska už to dojdu, ale zejtra na to peču"...ale i tak to pomohlo překonat nejhorší:D

Myslím, že dělat rozhodnutí v euforii i v krizi je stejně nevhodné.

A přicházím do Yenice a jeden klučina mě tu vítá a ptá se na věci, kterým nerozumím. Do centra je to ještě kousek, tak se ptám na restauraci, kde bych si mohl v relativním klidu objednat malou porci a zkusit něco pojíst. Kluk, ukazuje cestu a pak, že me doprovodí. Nevím, jestli to i původně myslel vážně, ale jdeme kolem jeho domu, takže jak to končí? Přede mnou jsou tři talíře jídla a celá rodina a z toho dvě děti. A ty jak víme bývají zvídavé. Je to super, že to kompenzují tím, že je to nestresuje ani neodradí, když člověk odpoví blbě, nebo česky. Je to těžký, ale jen do chvíle,, než pochopí, že je to hezčí a jednodušší. Nevím proč jsme se evolučně vyšvihli tak daleko, že i po desátém roku života jedem dál a ještě nejsme hotoví. Myslím, ze by ubylo komunikačních bariér. S dětmi jsem tak nějak věděl, o čem mluvíme a když ne, tak to bylo nějak víc jedno. Všem...

Dnes se bude dobře spát. Jsem naprosto spokojený:)