Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 3.

Už jsem si říkal, že dneska nic zajímavého nebude a že budu popisovat jen noc strávenou mezi sedačkama, což bylo sice zajímavé, ale vyspal bych se líp, kdybych si rozložil své spaní vedle auta. Jenže Turek trval na tom, že budu uvnitř. Asi neví, že mám i spacák:) Ale zábava byla u polední pauzy. Vážně nevím proč, ale najednou se začal vrtat v plombě ze zadních dveří. Chvíli ses tím vrtal a pak to stejně skončilo na tom, že jí přivázal dvěma uzlíky. Musí se nechat, že to zas tak špatně nevypadalo. Asi má hoch praxi. Zatím ani nevím, co veze, ale taky jako Johan něco mraženýho, bo to každou půlhodinu začne řvát...ano i v noci. Ale zase můžou jet neomezeně i o víkendu.

Co vím nového je to, že je to Kurd. Sdělil mi to u oběda. Co z jídla má, to rozdělí.

A taky jsem poznal Alibabu osobně. Bulharský policajt si nás stopnul. Než došel, tak Kurd připravil pas a techničák. To uděláš tak, že do obojího dodáš nějaké to papírové euro. Kontrola pak proběhne ve velice přátelské atmosféře. Musím uznat, že to šetří čas, nervy a lesy za vypisování papírů. Ikdyž mám ten dojem, že na ekologii se vykašlali už hned za maďarskýma hranicema. A Bulharsko? Asie není jediná, komu krásnou přírodu hyzdí tuny plastů.

Ke hranicím je to necelých 200 km a já začínám mít zase takový pocit v břiše jako před státnicema...blíží se další zlom a já mám čas přemýšlet...pěknej hnus to je, tak to musím zapsat, protože tenhle pocit ihned přepnu...zřejmě si vyberu velké nadšení.

Tak jo, je něco po čtvrté a já jsem na Bulharských hranicích. Turecká vlajka první mešita na dohled. Zatímco na Rumunských hranicích jsem musel přiznat mentální poruchu a pak jsem na ukázku zakopl o nějakou bednu za mnou, tak tady jsemse choval opatrněji. Podle fronty kamionů to Bulhaři berou vážně a tak jsem nálepku vylepilv bezcelním prostoru jen potají. Žádný provokační selfíčka. Ostych padl na první z Tureckých hranic (ano, je tu asi pět přechodů a každý tak 300m od sebe), kde byly dvě krásné celničky (turky jsou krásný holky!), ale ani jedna neuměla ani slovo anglicky. K tomu, o čem bych s nima rád mluvil umím turecky jen "flört", tak jsem jim radši dal jen nálepku, tak si mě snad holky samy najdou. Už abych začal své příspěvky lokalizovat.
Zato kluky na celnici zajímala má výbava, tak mě nechali si zrekapitulovat, co všechno u sebe mám. Ještě, že v tom mám praxi, ale stejně se nejvíc zajímali o GoPro, tak mám i video z prostoru, kde se nesmí ani fotita to s osobami, které se nesmí fotit. A když jsem vysvětloval svojí stravu v prášku (AnaPur) pomocí termínů jako "kosmická strava", tak prý proč, když nejsem ve vesmíru...a teď vysvětluj, že při mém stylu je to obojí vlastně stejně daleko.

No a první kilometry v Turecku? Hele, pecka. Jen si asi počkám nějaký kilometr na stromy, abych si vyrobil hůl, ale jinak povrch luxusní. Samá travička a hlína udusaná od traktorů. Všichni mě zdraví a Turecky se ptají a já těch pár Tureckých slov umím dokonale, bo nic jinýho jim sdělit nemůžu. První traktorista mi dává vodu, takže vcelku fajne to tu vedó.

Jsem byl tak nadšen z cest, že jsem do tmy našel 19km. No to by bylo dobrý, kdybych ke konci nepřešel na asfaltku... no asfaltku...kamínky v alfaltu..velký a ostrý kamínky...každý auto po tom hučelo, jako by jelo stovkou a přitom, když mě míjejí jsme si stačili podat ruce. Asfalka dostala nálepku! Polreich by na můj hodnotící systém byl pyšný. Ušel jsem po ní skoro tolik že jsem si na tu masáž skoro zvykl.

A když jsem si chtěl v polích ustlat (už za tmy), tak mě psi přesvědčili štěkotem, že jsou určitá místa, kde spí jen oni. Po zkoušce rychlého tasení pepřáku jsem uznal, že se ještě kilák raději projdu.