Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 30.

Teda dneska to bylo z tunelu do tunelu. 15km dlouhý úsek a v něm asi 20 tunelů. No a o tomhle úseku mě přesvědčovali, že je neprůchozí. Zase další místní, kteří se prohlašovali za zkušené a znalé. Tak jsem si říkal co no, v nejhorším si tam někde stopnu auto. Jenže se zase ukázalo, že ne všichni, kteří radí jsou k tomu povolaní. Tady radám ohledně cest už přestávám věřit zcela. Silnice do Istanbulu? V pohodě průchozí, tam můžeš jít. Jasně, jde to, ale radši jsem jel stopem. Cesta přes kopec? Ta tam není...byla. Tudy se nedá jít, tam jsou tunely. Hmm, tak tunely jsou to nejbezpečnější na cestách v téhle zemi. Je tam chodník, takže žádný stres.

Tak jsem měl možnost si popřemýšlet o radách obecně. Většinou mi radí s velkým důrazem lidi, u kterých se ukáže, že o tématu nevědí vůbec nic. Z jaké pozice? Protože by je to z nějakého důvodu ani nenapadlo, protože tu je plno pohodlnějších způsobů. No prostě jsou přesvědčeni, že bych si třeba měl vzít bus a vůbec o tom nepřemýšlet. Dobré je to porovnat s radou zkušených. Třeba i cestovatelů. Ti si dovedou celý průběh představit a zajímavé je, že oni nenaléhají na důležitost své rady. A přitom oni by mohli. Jenže tak nějak už to asi je zařízený.

Když si vyrazím na cestu až kolem poledního, tak vám řeknu, že mám co dělat, abych denní dávku splnil. Ale dnešní snídaně se podávala až v deset a fakt stála za to. Hranolky, salát, volské oko, hmmm...

A vzhledem k tomu, že cesta vedla přes nijak extra záživný kus rušné silnice, tak jsem využil všech cedulí k odpočtu kiláků. Teda jako čím rychleji člověk jde, tím pomaleji to utíká. Dvacet pět kiláků bylo nekonečných...už zase plně při síle a připraven pokračovat se vším všudy otevřen novým krizím, ale ty odpolední sprinty. To není úplně ono. Ale ono taky záleží na cestě, taky 30km nic, skoro ani signál, takže jsem to udělal nejlíp. A na konci? Za odměnu velké město. A to nyní víme, že už musím hlídat líp a spaní vybírat lépe skryté před policisty. Takže jsem hledal restauraci a pokukoval po louce, kam se vrátím. A najednou angličtina. Chlapík tu meje auto a přitom me hned v druhé větě zve na večeři k sobě domů. Turek ví, že lepší servis než hospoda a hotel poskytne sám jako dobrý člověk. A taky, že jo. Tentokrát celá veselá rodina a já se zase dobře bavím s děckama. Aj kalhoty se mi perou. Je zítra ráno ani nepoznám. Tajně doufám, že se scvrknou, bo já se snažím nabrat kila u každého doma marně. A to jsem vyžral každý dům, co jsem navštívil na týden dopředu.

Tak mě tu dneska napadá, že by měl nějaký reportér jít v mých stopách a s každým, kdo má odznak dobrého může udělat rozhovor o tom, jaké jsou jeho myšlenky, když ho napadne, že poskytne své zázemí kolemjdoucímu cizinci. Rád bych takový dokument studoval. Ale dost možná bychom ho v evropě prostě jen obyčejně nepochopili a přišly by nám odpovědi nudné, nebo neurčité a bez pointy. Jako by o tom snad ani nemohli přemýšlet. A takoví jsou moji hrdinové mojí cesty...