Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 31.

Takže po noci strávené zase v krásném pohodlí mám ráno vyprané oblečení a jsem nasnídaný z další vynikající snídaně. Teď už jen vyrazit. No do toho lezou dvě věci. Problém se zásilkou, kde mě zaráží skutečnost, že je svátek a já se tedy dnes ani nedozvím, jestli balík putuje, nebo spinká někde v garáži. No tak po chvilce volání o pomoc mám čas se taky věnovat sám sobě. Nějak mi není do smíchu. Ale tak říkám si, že je to tím, že se mě ještě drží průjem a že ještě nejsem úplně fit. To se rozejde. Dneska mě čeká jen krásných 17km, to mám na odpolední rozmyšlenou tak akorát.

Tak jo, jenže ono to je nějak náročný. Začínám to svádět na teplo a na kopce, ale dochází mi, že jsem nějak víc unavený, než bych měl být. Ani potkání se super člověkem mi nepomáhá a mám chuť ve stínu už zůstat na věky a naučit se Turecky dokonale:D

Jdu dál, že si najdu nějakou mešitu, kde si dám nohy nahoru a užiju si klidu. Blížil se déšť a to je vždycky velký dusno. No a to s mojí únavou snížilo mojí rychlost na úroveň rychlosti, když jsme s Vaškem docházeli posledních deset kilometrů na stovce. Nebýt ve městě, předbíhali by mě želvy ve zvýšeném počtu, než je zvykem.

Našel jsem si příhodnou mešitu. S marktem přes ulici. A zjistil jsem, že průjem se změnil na něco, co se dá popsat jako vylévání vody. Aha, tak proto mám furt takovou žízeň. Smecta ani immodium jaksi nepomáhají, takže chvíli praktikuji koloběh záchod, lavička, pití...a cituji okamžik, kdy budu moct dojít posledních pár kilometrů do hostelu. Vzhledem k tomu, že chvílemi jsem si pro jistotu pod lavičku umístil kbelík, abych v případě nouze nepoblil to krásně vymalované zdobení mešity jsem se rozhodl, že zkusím dát balíku šanci a v hostelu počkám dvě noci. Stejně se pak budu vracet kousek stopem na lepší cestu.

Vhodný okamžik pro zvednutí batohu se našel a já tajně doufal, že kalhoty vydrží vyprané alespoň celý jeden den. Naštěstí jsem měl jiné problémy. Hlava v pohodě a energie zdá se se bere jen z toho, jak se rozhodnu. Jen teda ta žízeň je stále děsná, ale tak víme, kam ta voda jde, tak se s ní nemusím pracně potit do trika. Mám rád, když vím a nemusím přemýšlet nad tím, kam se věci ztrácejí. Třeba jako s penězi. Když vím, za co jsem je utratil, už je problém vyřešen a já jsem v klidu. Trápí mě to jen do té doby, dokud nevím. Nejsem z těch, co se trápí i pak, že je měli utratit jinak, nebo jak to udělat, aby je příště neutratili. To ne, já jsem spíš jen na to vyřešit hádanku...

No, ale vraťme se. Ujít poslední kopeček, to byla dřina. Představoval jsem si Rockyho a držel se jeho přístupu, protože mě každý krok stál stejně sil, jako jeho ustát poslední kolo zápasu. Byl to fakt tvrdej mač. Hej tak málo kiláků, tak malý kopeček a já tu vedu takovou bitvu. Jediný štěstí je, že mě to svým způsobem baví. Přijde mi, že v krizích jsem nejlepší verzí sama sebe. Je to drsný, ale jde to a vím, co dělat, vím, že to nějak dám. Jsem si sám sebou jistý a jsem na sebe náležitě hrdý. Hned jak krize pomine, zase je to běžný den a já nemám důvod být na sebe zrovna teď hrdý, vždyť nejedu na plný výkon. Asi si tohle potřebuju prožít ještě víckrát a projít si to v hlavě, abych se s tím víc porovnal.

Teď jsem v Safranbolu. Je to skvělé místo, kde trávit volný den. To Turecko umí překvapit. Jdeš, všude všechno stejný jako jinde předtím a najednou projdeš poslední skládkou, kopec se zlomí a za ostnatým plotem prazvláštní hřbitov a za ním údolí, které v sobě má kouzelné městečko, které se mi zatím těžko popisuje. Historie tu dýchá ze strouchnivělého dřeva na obložení fasády a z kamene, který je tu všude tak nějak jinak použitý. Je z toho vidět tisíc let historie. A taky z těch turistů. Jediný štěstí je, že jsou tu v množství, které tomu dodává správný ruch jako někdy kdysi. A taky fakt, že se tu mísí moc typů turistů. Jako někde na hedvábné stezce, kde se potkává evropa, asie i afrika. Sem patřím i já se vším, co na sobě mám a jsem jen jednou z místních podivností.