Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 32.









Není moc míst, která jsou ideální pro pasivní odpočinek na cestě. Safranbolu. Byla radost se tu ztrácet v uličkách. Klid starého města byl znát i na lidech. Člověk, který se toulá přírodou čeká, že když přijde někam, kde jsou turisti, že s ním také tak budou zacházet a tak se chová jinak. Nevím, zda je to mnou, nebo městem, ale zde prodejci nic nenutí. Nalákají vás do obchodu a když už vás tam mají, nesnaží se vás natáhnout a donutit zaplatit co nejvíc. A i když se procházím centrem, dostane se mi pozvání na čaj a i když jsem v samém centru na jídle, tak i zde dostanu čaj navíc. Přiznávám, že je to jen malinká víska, ale jsou tu turisté a ty běžně mentalitu místních mění. Ne nutně, jak se ukazuje. Příjemné zjištění.

A tak to tu mám jako lázně. Jen balík mi sem doručit a jsem plně spokojený. Jenže dnes se dozvídám, že balík je na jiné cestě kolem světa a právě je v Paříži a bude mu to trvat ještě dva dny. Nyní už to beru jen orientačně a v míň jak tři dny ani nedoufám. Ale alespoň, že DPD už komunikuje. Snad se zítra dozvím ještě víc a nebudu muset každý den balík postupně posouvat až do Gruzie...to bych asi...nabídl své služby DPD...že jim budu nosit expresní zásilky, že to budou mít rychlejší. Ale můžu na sebe být víc hrdý, než předtím. Nyní už je potvrzeno, že jsem o něco rychlejší, než kdejaký balík z Čech...