Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 33.

Zdraví mě pustilo, tak jsem se vrátil k původnímu plánu. Tedy načítat kilometry. Ze Safranbolu jsem se vratil k Yenice a odtamtud pěšky po méně frekventované trase. Stolování je v Turecku mnohdy až trapně jednoduché. Ani nedojdu na silnici, ze které chci stopovat a už mi staví dodávka. Jede jen mým směrem a tak mě za chvíli vysazuje. Jen co přejdu křižovatku a zvednu palec, hned tam stojí auto a bere mě zase o kus dál. Dobře, tak už to není tak lehký. Tam už musím pár minut čekat. Taky je to tím, že tam jedou tři auta za minutu a dvě z nich jsou zcela plná. No stejně do deseti minut sedímv autě a tentokrát v míchačce. Tu já tuze rád. Ten už mě veze do cíle a dokonce pokračuje i mým směrem, ale beze mě. Tak mě alespoň zdraví, když se vrací zpět.

Je to fajn se taky vracet po cestě, kterou jsem šel. Pamatoval jsem si vážně každý metr a vzpomínky se vraceli a bylo to hodně silné. Ta cesta celkově je moc krásná a teď do toho ještě zesílený osobní prožitek. Škoda, že nezbyde čas si komplet celou cestu prostopovat zpět. A tak si to budu alespoň v paměti takto přehrávat:)

A zase jsem na trase, kde platí çaykilometr. Krajina začíná být stále hezčí a hezčí, řeky z hor jsou průzračně čisté a všechny do jedné pitné. Jaká změna.

A vzhledem k tomu, že pěší část jsem zahájil až v poledne a během cesty jsem stihl dvakrát pojíst, tak jsem si ušel jen spodní hranici průměrného tempa a už jsem musel hledat místo ke spaní. Jsem v krásném údolí, ale to je poměrně prudké a tak moc míst ke spaní tu na výběr není. Ale nakonec nacházím zapomenutou odbočku k řece, takže sláva. Zase jedno z luxusních míst.