Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 35.



Bartın je na místní poměry malé město, ale i tak tu má velké lidi. Si na mě zkoušel štěkat jeden pes. Pro mě normálka, jenže jeho panička z toho byla celá vyplašená a prej, že mám schovat hůl, že ho přidrží. No tak na to se rád podívám. Tak jo, co jsem rozuměl, tak mu říkala něco o tom, že ho má ráda. Super, takže už mame jasno, že tenhle pes bude dobře vychovaný. Ale proč ne, po chvilce srandovního lapání ho držela, tak jsem šel dál. Za rohem mě pes dohnal a už bez obojku. Prostě potřeboval lekci a tak ji hledal u mě. Proč ne, jenže za ním se řítí panička a zajímavý, že nejde po něm, ale za mnou. Bere mi hůl a prej, že mám jít bez ní, že on bude v pohodě. Tak holčičko, tohle teda ne. Wilson půjde se mnou. Vzal jsem jí rázně hůl a vysvětlil jí, že já problém nemám, že to je problém psa, ale že já ten problém nehodlám řešit tím, že on mě kousne a bude spokojený. Bába jedna, měl jsem chuť přetáhnout Wilsnem jí, ne psa... tak to jsem tu ještě neviděl. Výchova tureckých psů po evropsku...

A taky uměla anglicky natolik, aby mi říkala "my friend." Na to jsem tu trošku hákliví, protože to používají jen špatní obchodníci, nebo lidi, kteří mají zaručeně špatnou radu.

Ikdyž u toho dalšího, co tohle oslovení použil je to nanejvýš sporné. Jsem se totiž do Amasry vydal sice delší, ale o to horší cestou a ještě přes kopec. Ale to je u mě normální, nemám rád cesty s příliš auty, kopce a cesty v lesech přímo zbožňuju a to, že ujdu víc kilometrů, tak o to jde především. Jenže chlapík v autě mě ujistil, že tudy do Amasry cesta nevede. Mapami jí jasně vyznačila jako pěší, takže jsem si myslel své a jen se těšil. No vlastně jsem zklamaný nebyl. Bylo to super. Na cestě sám, výhledy a pohoda. No a výhodou mé mapy je to, že detaily odkrývá až po dostatečném přiblížení. Takže některé cesty nejsou vidět, dokud nemám na obrazovce jen kilometrový úsek. A tak jak jdu a posuju se v mapě, tak se mi tu objeví symbol tanku. Aaa, super, půjdu asi kolem vojenského muzea. Jak se tak z lesa napojím na pěknou asfaltku, tak koukám a na značce tanku stojí vojenský radar. Tak to nebude muzeum. Jsou tam v dálce cedule, že je to vojenský prostor a mě dochází voda a do města je to ještě daleko. Že bych je zašel požádat o vodu? Ale, radši nebudu provokovat a od značek, že dál nesmím se radši držím dál a jdu do města. A najenou za mnou auto s vojáky. Tak se zdravíme a oni jedou dál. Za vteřinu se vracejí a mě dochází, že to jeli jen otočit a pro tu vodu mě k nim stejně zavezou. Když už tam u nich jsem, tak jim ze slušnosti ukazuju i pas a taky se chlubím fotkami z mobilu a tak vůbec jim říkám všechno o sobě. Vojáky já v Turecku mám rád a oni mě evidentně taky. Dávají mi tu čaj a pak i najíst a protože o mě chtějí vědět víc, tak mi zavolají velitele četníků z Amasry, který umí anglicky. Jako správné vojáky je má cesta inspiruje a pro případ, že by chtěli taky vyrazit si prohlížejí moje vybavení. Konečně někdo, kdo to dělá pořádně do poslední kapsy. Ikdyž teda ty skryté jim stejně prozrazuju sám, aby mohli případně vylepšit Tureckou plnou polní.

Věřím, že pokud budou zlé časy, tak při představě, jak přípravný je jen český civil s naší armádou nebudou chtít mít nic společného. A to jsem získal titul šílence ještě předtím, než se dozvěděl, že jdu bos.

A jak jsem uvedl, že s armádou máme dobré vztahy, tak konečně jsem získal něco podstatného. Telefon na šéfa četníků, který umí anglicky. Pokud budu muset někomu vážnému znovu muset vysvětlovat, co tu dělám, už budu vědět, na koho se obrátit. Tureckou armádu já mám prosím rád!

A jinak pro upřesnění, už podruhé mě má navigae dostala hluboko do vojenského prostoru, aniž bych prošel kolem jediné cedule, kterých je tu mrak. Mám dojem, že to je integrovaná funkce, kterou bych si velice rád vypl. Podívám se, zda není ta možnost v placené verzi.

Každopádně Amasru mi tu chválil kde kdo, že tu musím vidět. Jenže já do ní vcházím až v sedm a navíc je toto město cenzurováno hutnou mlhou. Mám tedy dvě možnosti. Buď jít fofrem dál a vynechat Amasru nebo si zaplatit ubytování. Jak tak přemýšlím, začnu se bavit s dvěma turky, kteří umí anglicky. Toho se musí využít a tak jdeme na jídlo. Super kucí a tak mám možnost vytahat další moudra. A po večeři mi ještě radí, že je tu park, ze kterého je krásný výhled. Tak uvidíme ráno, už jsem si tu našel místo a vypadá to velice nadějně.

Tak zítra vstát brzo a doufat, že zítra už nebude žádná kontrola. Nějak mi ty kontroly totiž vždycky zaberou čas, který potřebuju k tomu, abych ušel víc, než třicítku:) Ale ono je to stejně jedno. Dít se bude stejně jen to, co se bude dít a já si tu užívám i tyhle kontroly. To jsem zjistil, když mi říkali, že nemusím být ve stresu, že tu není žádný problém a já se přistihl s úsměvem a v naprostém klidu:D