Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 36.

Některé dny se nic neděje. Teda...co já o tom vím, tenhle je snad první. Ale ranní kontrolu policií snad už ani nebudu zmiňovat. Poslední dny je to rutina, ale tady mám dojem, že na mě policii zavolal ten chlapík, co mě pozval na čaj. Ráno jsem scházel z parku na kopci a asi jsem se mu v tuhle hodinu a z toho směru zdál podezřelý, ale stejně mě pozval na čaj. Nebo to byl jen zdržovací manévr. Je to jedno, četníci byli fajn a tak jsem byl rychle hotový a šel dál. Tentokrát mě zdrželo jen to, že mi vytekl jeden nafasovaný med, tak jsem musel hned po ránu sníst celou tašku čokolád a vůbec všeho tak sladkého, že jsem celý den už nepotřeboval sladit čaj.

A dál? Dál se tu objevili pěkný kopce. Asi to bude teď normální, takže místo kilometrů budu počítat kopce, které přejdu. V téhle oblasti to je tak, že vyjdeš z nuly na úplný vršek a pak zase hezky k moři. Takže bude sranda. A aby srandy nebylo málo, tak začíná pršet. A hodně, takže jsem celkem mokrý i pod pláštěnkou. Zase dochází baterky, takže hledám místo, kde se vysuším a dobiju. Sušení v pohodě, v kahvesi mi i zatopí, ale zrovna dneska mě nikdo netahá k sobě domů, takže to jistí přístřešek uprostřed vsi. Já se jednou k tomu přespání v mešitě dostanu. Už jsem si to dal za jakýsi vnitřní cíl:)

Takže jdeme brzo spát a zítra snad už naženu nějaké kiláky do zásoby. Už jsem se zase rozešel a šlape to pěkně, tak je třeba jen líp rozvrhnout čas.


Tenhle zápis na FB chybí. Netuším, jak se takováto politování hodná chyba mohla stát. Je dobré vědět, že se stává pouze jednou za 80 dní.
Takže doplnění fotek pro tento den bude ještě chvíli trvat.