Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 37.

Jaký to je ujít 20km? To je lehký. 15km tam zhvízdne jedna radost a ta pětka tam jde pěkně. To má člověk plno energie, tak to šlape.

Jaký to je ujít 30km? To už je horší. Po tý dvacítce už to nešlape tak rychle a každých pět kiláků je hrozně dlouhých. Ale ještě se to dá a když si člověk správně odpočine, nemusí to být takový zlo.

A všechno po třicítce? Tak to už je otázka správného rozvržení. Jak nálady, tak odpočinku, ale i denní doby. Takže to nemusí být nutně krize. Ale i tak to není lehký. Jak přijde složitější úsek (kterým může být i nekonečná rovinka), člověku šmahem mizí energie a motivace pokračovat. Nohy šourá dál a dál za sebou a musí být něco, co ho zase nakopne. Pauza na teplé jídlo je dobrý záchytný bod. A pak se podíváš do mapy a říkáš si jaký jsi chlapík. A pak si to oddálíš a dojde ti, že je to jen další drobný dílek v celkem pořádný skládačce. Nic tak extra.

Jen aby bylo jasno o čem je řeč. Dneska jsem si dal 44 km. I přes to, jaké tu dneska byly kopečky to šlo a času bylo dost, takže jsem překonal hranici čtyřicítky a trochu si vylepšil průměr. Za tři dny stovka a za posledních pět dní 160. Tím jsem se dostal přes 800km. Takže jako bych došel do Santiaga de Compostela.

Nějaká duševní změna? Něco je jinak? Ani ne, tak si to zkusím dát ještě jednou.

Jak si tak dneska večer ležím na krásné vyhlídce a vidím při pobřeží v dálce místo, odkud jsem ráno vycházel, tak se snažím rozvzpomenout na všechny body, kterými jsem šel. Ty dnešní se mi pletou a jsou tak nějak dál, než ty včerejší nebo ty, které si vybavím třeba i ze začátku cesty.