Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 38.

Tu, kde se teď pohybuji je opravdu krásně. Skoro žádné auta, samé zatáčky a samé kopce a tedy i krásné výhledy na to všechno. A jak tu nikde nikdo není, tak je vcelku běžné, že tu a tam někdo zastaví, chce se vyfotit, zeptat se, nebo se jen lépe pozdravit, než jen běžným zatroubením. A tak když si zastaví jedno auto na pokec, jsem překvapen, že jeden z nich je prý od tisku. No vidíš, tak ještě budu slavnej. Jsem si říkal, co všechno ze mě budou dolovat, ale ono jim stačilo málo. Na vytažený notýsek jim stačilo, když jsem jim napsal své jméno, vyfotili si můj průvodní dopis, udělali pár fotek. No a to bylo vše. Vážně, vlastně jsem jim nic neřekl. Tak jsem jim dal aspoň nálepku, no a jeli dál. A ve článku si k tomu dopsali nějaký úvod, o kterém nevím, jestli je to nesmysl, nebo mi to jen překladač fakt dost bídně přeložil. Ale citaci z dopisu uvedli dobře, to zase ano:D

Zase mi dochází baterky, tak je třeba se někde připojit. Shodou okolností se večer přiblížil déšť a já došel do vesnice, kde je mešita vybavena velice slušným venkovním příslušenstvím a tak si od toho slibuji krásnou noc. Jen se kolem nikdo nepohybuje a ani to nevypadá, že do mešity někdo půjde. Ale je otevřená a zásuvka vevnitř funguje. Takže nabíjím, super. Jen jsem unavený, tak jen počkat do osmi a když nikdo nepřijde na modlení, tak jdu spát. Jenže oni na modlení přišli a pod vedením Imáma jsem dostal i teplou sprchu a jídlo. Jenže jak to tak bývá, tak s pohoštěním se chtějí i bavit a Imám byl na to mi vše ukázat a všude si mě vyfotit a tak. Takže jsem vydržel ještě do večerní motlitby a pak mě zavedl na místo, kde budu spát. A donesl tam i notebook a že mu mám nahrát všechny fotky z výletu...boha:D no tak jo, ale pak jsem fakt už padl mrtvý:)

A když už nebyl signál, tak jsem se i na sepisování deníku vyprdl. Jak to pěkně všechno vyšlo. A ráno jako bonus samozřejmě snídaně. Myslím, že kdybych utekl bez ní, tak by jezdil autem po okolí, dokud by mě nenašel.