Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 39.

Tak jsem skoro v půlce. To co je za mnou je také přede mnou. A když uvažuji nad tím, jaké by to bylo jít třeba desetkrát delší cestu, přijde mi to z nynějšího pohledu stejné. Těch 40 dní, které mě čekají jsou pro mě zcela nepředstavitelně dlouhá doba. Mám je za sebou a je to jako bych byl na cestě už rok.

Je to jako s obzory, které každý den pozoruji. Vidím před sebou jen to, co za den mohu překonat a za sebou vidím to, kde jsem byl včera. Dál nemohu vidět. Stejně tak vlevo za mořem je země, jenže je tak daleko, že nemám šanci ji vidět. Je prostě v nedohlednu. A Gruzie je nyní ještě o dost dál. V dohlednu je pouze zítra a včera. Dál je to příliš daleko a ne a ne se přiblížit. Tedy je to odsud stejné, jako bych měl jít celý rok. Myslím, že ta představa není v ničem horší, než mít před sebou jen 40 dní.

V čem se to ovšem zásadně liší je v době před cestou. V té době si totiž představíš celý ten čas najednou. Vše, co ti unikne máš před očima, všechny problémy musíš vyřešit najednou. Jenže tady je to jiný. Tady řešíš jen to, co je před tebou a zbytek nemáš moc šanci ani pochopit. Jedině tak si totiž dovedu vysvětlit, proč mě to nijak neděsí.

Je to docela sranda. Čísla přibývají každým dnem a je jich už pořádná hromada. A mě...je to vlastně docela jedno. Nemyslím si, že bych něco dokázal i kdybych ušel stokrát víc. Prostě se jen procházím krásnou zemí a potkávám toho spousty a dost mě to baví. Není v tom žádný smysl, není v tom žádný poslání ani náplň. Teď jsem v klidu a tam, kam teď patřím.

Hej zase 40km...se to nějak rozešlo, co?:D

No a jinak dneska se mi povedlo pěkně načasovat jídlo. Nejlepší je se někde objevit, když končí modlení. Je to jako u nás, když jdou chlapi z hospody. Mají svět tak nějak radši. Tady v zemi bez alkoholu se to projeví tak, že když jedí u stolu vedle, tak zaplatí i moje jídlo. To udělá radost, to zase jo.

Do dalšího města jsem vcházel v podobnou dobu, ale shodou okolností zrovna mým směrem jeli policajti. To tu dlouho nebylo a třeba z toho kápne alespoň čaj. První milí policajti a tak se i fotíme, ale když si to vezmu i na svůj foťák, tak jim dochází, že to mají vlastně zakázaný, tak prej ať to radši smažu...ty svojr nesmazali, ale to se na net tuším nedostane:) a tak mě alespoň naložili do auta a odvezli mě dvacet metrů do restaurace. Měl jsem říct, že nemám peníze a zkusit, jestli by mě pozvali - ale pozvání na stanici jak vím může být na dlouhý lokte, tak to takhle možná bylo rychlejší.

Teď tu řeším spaní. Přístřešek bude, ale ty čajovny...oni zavírají na moje poměry moc pozdě a já jsem po těhle prodloužených jízdách schopný padnout dřív, než slepice vylezou na své bydýlko.