Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 4.

Tak jo, Edirne přede mnou. První velké město a první utrácení. První zastávka na wifinu a hned plno čaje a plno místních floutků. Jsem přišel kvůli psaní vám a přitom jsem kecal jen s nima. Samá fotka, samá s sranda a hned plno nových přátel na fb. O samolepky byl zájem. Brali to jako bych byl sám Zdenda Polreich. Dostal jsem i první osmanský růženec. Od kluků se špatně odcházelo, tešte se na videa.

Ehm...videa. No tak třeba se k tomu časem dočtete.

Ve městě jsem koupil vlajku, poslal pohledy, levně se najedl, batoh vybavil na dost kilometrů mimo velké město a koupil datovou simku, tak snad nebudu už muset trávit čas čekáním na fakt pomalou wifi, kde hodiny trávím seznamováním se s půlkou Turecka. Stačí si tu na schodech počkat hodinu na aktivaci simky. Stejně nesmím přepálit začátek, tak bude dvacítka bohatě stačit a stihnu dopsat deník, dokud je vše čerstvé. Je toho fakt dost a na začátek je to dost silné. Třeba patnáct psů, kteří tě zaregistrují až ve chvíli, kdy já je (tedy v době, kdy už procházím kolem nich), z toho by si jeden cvrknul do kalhot. Mám jen jedny, tak jsem použil od včera nacvičený reflex v tažení pepřáku a zařval na ně, aby pochopili, že se nebudeme prát. Naštěstí pochopili. Když jsem se připravoval na Turecké psy, měl jsem na mysli smečku zákeřných malých záprdků, nenapadlo mě, že potkám smečku psů velikosti menšího vlka. Jako trochu mě mrzí, že jsem nestihl tasit i kameru, byl by to opravdu dobrý záběr, ale když se to vezme kolem a kolem, jsem docela rád, že jsem ve městě nemusel prát.

Tak jo, simka bude za chvíli připravená, tak je na čase jít!

Zdraví Tomurcuk Göbek