Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 40.





Tolik dní a ještě nejsem v Jeruzalémě? Musel jsem někde blbě zahnout, nebo nevím. No a když už zmiňuji Láďu Ziburu, tak musím přiznat, že na pár místech ještě v evropské části jsem měl spoustu myšlenek o tom, že ho po návratu nakopu kamsi, nebo ho jinak poženu ke zodpovědnosti za to, jak to všechno s tím chozením pěkně popsal jako něco, nad čím by člověk neměl váhat. Tehdy jsem měl za to, že si vezmu na starost všeobecnou osvětu a budu napravovat to, co on jako romantik popsal tak dokonale. No a teď. Teď už ho asi lépe chápu a mám ten dojem, že budu mluvit stejně jako on, jak je to všechno skvělý a že ty drobnosti za to stojí. Ale stále ještě živě vzpomínám na své minulé já, které chtělo tomuto zabránit za každou cenu a vědělo moc dobře, jaké je to bolestné utrpení. A proto tedy říkám "je to báječné a super, ale sakra to bolí a jestli bude někdo tak blbej a udělá to taky, tak ať si mi nestěžuje...dokud to celý nedokončí."

No a jinak včera večer mě nakonec ubytovali v nějaké opuštěné restauraci, takže pecka. Ale jako říkám si, že já už si zvykl, ale někdo civilizovaný by na většině míst, které dnes označím za luxus...no nespal. On by tam zřejmě ani nevstoupil. Pokud by tam vůbec došel. Místní vesničky v detailech asi nejvíc vypovídají o turecké kultuře. Špinavá zákoutí, stavby bez řádu, opuštěné a rozpadlé domy vedle nových a čistých a vše propojené s přírodou tak plynule, že u vchodu do domu člověk skoro rozšlápne kilovou žábu, která tam dohopkala z říčky, která teče mezi baráky. O něčem fotka nemá šanci vypovědět. A nebo ne ta moje. Já už to vše vidím v kontextu místní kultury a už je to pro mě věc běžná.

Podobně běžná je pro mě i komunikace v restauraci. Občas se mnou někdo mluví jako s blbečkem, takže i poznám, co se ptají. No a dneska jsem poznal dokonale hned pět otázek za sebou a tedy proběhla zcela plynulá konverzace. Člověk by řekl, že to je dobrý, jenže on je to spíš průser. Bo takhle mě měli za někoho, kdo Turecky umí a tím pádem se mnou přestali mluvit jako s blbečkem, já přestal tak dobře rozumět souvislým větám a má výmluva, že moje Turečtina není dobrá působila spíš jen jako žádost o pochvalu. A tak nastal čas na předstírání Turečtiny. To je taky moje oblíbená věc tady. Prostě jen souhlasím, když to nevypadá jako otázka a když ano, tak zopakuju tři poslední slova. Dneska se mi to fakt dost dařilo. Všichni vypadali spokojeně - pomohlo tomu i to, že se tam lidi střídali a to mi pomůže vždy ten, který je tam nejdýl a vysvětluje můj příběh místo mě. Kéž by to takhle fungovalo s každým. Pak narazím na někoho, kdo se neuspokojí s mým opakováním a tak se pracně dobereme k překladu, já pochopím a pak...stejně odpovím to, co jsem už říkal, aniž bych chápal. Ještě musím zapracovat na předstíraném pochopení...

Jo a taky jsem tu objevil místní verzi držkový polívky. Jémine... bílá, trošku na kyselo, ale teda...no teda!

A dneska zase konečně po dlouhý době něco se psi. Jdu si tak po cestě, kde deset kiláků nemá být ani vesnice a najednou staví auto a ženská anglicky, že je tam hodně psů. Že je tam tak devět velkých psů. Tak jsem jí vysvětlil, že mám hůl a že je to dobrý.

No jo, ale jak odjela, tak mi to začlo vrtat hlavou a říkal jsem si, že by to možná i mohl být trochu problém. No prostě mě trošku přešla má sebedůvěra v to, že psi nejsou absolutně žádný problém. Ale tak v nouzi tu jezdí hodně aut, tak se kdyžtak za nějaké schovám. A taky jsem se vybavil pár kamínky a pepřák dal do kapsy. Po chvíli jsem jednoho uviděl, ale ten byl zcela v klidu a já si říkal, že ostatní už jsou asi někde v lese. Ale ženská měla nakonec pravdu. Fakt tam měli hnízdo. A už z dálky mě zdravili. Já ve větším střehu, ale už podle štěkotu mi bylo jasný, že tady se nejedná o nic velkýho. No jo, když člověk moc přemýšlí dopředu, začne pochybovat i o věcech jasných. A mě jsou jasní místní psi. Nehledě na počet, tady se chovají zase trochu jinak a třeba tihle se adaptovali na život u silnice a to znamená, že umí chodit při kraji.

Dál po cestě byly ještě dvě další hnízda a v každém z nich tak po deseti dvanácti psech. Některý byly aj fakt dost velký, ale ani jeden z nich nebyl zlý, natož aby mě považovali za nějaké ohrožení jejich miniskládky. Dokonce se mě v jednom hnízdě chytla trojice mrňat a doprovázeli mě až do vesnice. Vybrali si mě za vůdce minismečky a ukázalo se, že to mění můj status i mezi psy. Štěkací uvítání ve vsi nahradí očuchání zbytku smečky a mě už berou jinak. Je to docela dobrá sranda, jak ti psi chvíli přemýšlí kdo teda jsem. Možná si ta mláďata ráno i nakrmím, aby bylo víc srandy. Navíc když se mnou jdou psi, auta ode mě mají větší odstup, dokonce občas už i přejedou dělící čáru, nebo i zpomalí. No jo, pes je nevyzpytatelný, člověk půjde rovně, tak na něj už rovnou víc kašlou.

35 km je prostě málo, takže ve vsi končím dost brzo. A v téhle vsi jsou komunikativní lidé, takže snad nebude problém najít přístřešek. Jenže se tu postupně vymění plno hostitelů a jak to s některými milými lidmi bývá...občas bych rád už šel spát. A nakonec to vychází ještě líp, než by kdo čekal. Spím na lodi! Ooo my se máme! To budou ráno fotečky...