Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 41.





Tak to spaní na lodi mělo jednu drobnou nevýhodu. Majitel lodi byl večer několikrát označen za blázna a byl to obyčejný fakt, že byl divný. Jenže když pak večer přišel na loď taky spát, tak se jeho otravnost nehodila. Pořád se na něco ptal a pořád dokola. Když už jsem nereagoval, po chvíli pochopil. Asi, neboť přestal. V půlce noci ovšem kamsi volal. Netuším kam, ale ač měl mobil, řval do toho, jako by volal bez něj. A ráno budíček sérií hlasitých dotazů a pak pro jistotu malým kopancem, kdybych ještě snad spal. I tahle může vypadat pohostinnost, když vám přístřešek poskytne někdo, koho tu označují jako blázna.

Ale snídaně ve vesnici byla prvotřídní. Poskytli mi ji dělníci v doku. Pracují tam na vlnolamech a tak jsem si pokecal s místním potápěčem. Konečně někdo, kdo má ke sportu blíž a bylo vidět, že pro něho to, co dělám už nezní tak šíleně, jako pro zbytek Turecka.

A jak jsem si tak dnes šel v pohodě a zase potkával milé lidi, tak jsem si uvědomil, že jsem si tu už plně zvykl a že si to tu začínám užívat. Batoh už dávno není tak těžký a občas nechápu, proč to někomu dělá problémy ho zvednout, když se o to pokusí. Kilometry už jsou taky o něco kratší. V jídle už se orientuju a vůbec i místní kulturu jsem dost poznal a tak se tu vážně cítím jako doma. Nějak jsem se tu se vším, co dělám zabydlel a už v tom umím chodit, tak dneska z toho všeho přišla radost.

A aby to nebylo zdarma, tak posledních deset kiláků jsem šel po staveništi, protože tu dělají zcela novou cestu a i v botech jsem musel jít pomalu, abych to vůbec zvládl. Nevím, zda je to tím, že nohy dost bolí, nebo tím, že to byl fakt krutý terén, ale občas je to na nohy dost síla. Občas si říkám, že bych se rád těšil na nějaké pohodlné papuče, jenže tuhle představu já bohužel nahrazuji jen představou na slunci změklého asfaltu, který je tu to nejměkčí, co dostanu. A tak si den co den prověřuji své odhodlání držet se mého hesla, že ne vše pohodlné je pro život to nejlepší...