Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 42.



Dnes jsem překonal půlku výletu i co do počtu kilometrů. Na cedulích už se objevil název Samsun a mě už číslo 240 u něj vedené nijak neděsí. Sinop byl před pár dny taky takhle daleko a teď už je jen 70km daleko a to už je jen na dva dny cesty. Už ty kilometry začali utíkat nějak rychle. A už se to tolik nevleče.

Jediné, co mě zdržuje jsou stále lidi. Přeci jen jsou to hlavní, co tu poznávám a tak se to moc zkrátit nedá. Takže jediné, kde lze nahnat čas navíc je probudit se brzo. Jenže to bych taky musel jít spát někdy dřív než o půlnoci, že? Jenže teď je třeba jedenáct a já se tu ještě vykecávám. Ale je fakt, že dneska byla grilovačka a taky jsem se připravil na spánek bez deště, ale pár kapek mě přimělo pro jistotu postavit přístřešek. No prostě budu to muset řešit rychlejší chůzí, jinak za den dám jen tak tak těch 35.

Taková náhodná setkání se skupinou imámů prostě zkrátit nejde, zvlášť když si celkem rozumíte a pustí vás na minaret. Z toho jsou videa, takže se tešte, že prozradí zákulisní informace o všem, co se tu děje. Třeba i to, že pod každým minaretem je schodiště směrem dolu stejně dlouhé jako to nahoru. Že dole skrývají další uprchlíky a jsou připraveni je kdykoli zase znovu pustit do křesťansko-židovské evropy a také prozradím to, že korán je opravdu kniha plná zla a nenávisti a už jen kvůli tomu, že v něm chybí obrázky by ho měl každý slušný člověk zavrhnout. Prostě teď už vím vše, tak jak to v čechách ví kdekdo:)

Jsem totiž dnes hodně unaven vyhledal klid a stín jedné mešity v zapadlé vesničce a najednou tam objevím sezení spousty lidí. Já si chtěl jen pasivně odpočinout a oni mě ještě celého zpoceného objímají a všichni se se mnou fotí, jako kdyby do vsi přišel dlouho očekávaný spasitel. A samozřejmě se mnou komunikují. Takže po chvíli zjišťuju, že jsem si odpočinout nepotřeboval, že jsem jen potřeboval pokec se spoustou lidí ve stínu. Čas sice ubíhal, ale já se pak cítil zase plně odpočatý a myslím, že víc, než kdyby to bylo podle mého.

Zase jsme se dostali na pro mě citlivé téma prezidenta a já měl zase šanci si dál rozebrat, jak to je. Je totiž jedno, jaké máme rozdílné názory, nebo jací jsme až odejdeme od stolu. Celkem zajímavé je, že když sedíme spolu u stolu, že máme společnou řeč a že se shodneme na spoustě základních věcí. Možná je jen potřeba se na to soustředit i dál, když se vytáhne téma, ve kterém se nemůžeme shodnout a zkusit pochopit, proč oni to tak mají. A tak cestou dál přemýšlím o tom, jak se věci mají a jak složité je řídit se tím, co se píše v bibli. Ale když jsem se dneska nechtěl přímo vyjádřit na Erdoğana, tak se mě zeptali, kdo je můj lídr (přeloženo vůdce v tomhle kontextu zavádějící, ale tady to není tak silně spojené slovo s německou historií), tak jsem jim řekl, že pro mě bůh. Myslím, že jsem to Imámům natřel:D Souhlasili, že ten je nejlepší a tím jsme politiku uzavřeli a bavili se o lepších věcech.

Ale celkem mě překvapuje místní tolerance odlišných názorů. To, že se tu neshodnou na politice, nebo náboženství je prostě...jedno. Nevím, zda je to tím, že je to vždy na vesnici, ale občas mě stále zaráží, že jasně zastávají to své, chtějí od tebe souhlas, ale když nesouhlasíš, tak to není žádný velký problém a nic to nemění. Asi mám stále ten předsudek, že to pro mě bude nebezpečné, když se projevím s tím, co si myslím, jenže pokaždé se spíš ukáže, že je to jen zajímá, jaký názor mají cizinci a nic si z toho nedělají, že jiný. Oni jsou si svým přesvědčením jistí a necítí se být ohroženi.
Ale ano, mluvím jen o většině, kterou potkávám. Blbci jsou všude stejně četní, ale to poznáš velice brzo:)