Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 43.



Doprdele...nesnáším tenhle telefon. Jsem tu dopsal dnešní report, který končil tím, jak stihnu jít brzo spát, dám to kopírovat a jeden ťuk vedle a zpráva je...kdesi...a samozřejmě, že to nenabízí možnost zpět, kdyby se někdo uklikl.

Takže znovu...

I já mám své sny, jako asi každý člověk. Sice to začíná jako další snaha o vzletné psaní, ale tentokrát to bude víc próza. Třeba dnes v noci se mi zdálo, že jsem ušel ty dva tisíce po Turecku, vrátil se a až doma zjistil, že jsem zapomněl na Gruzii a vůbec se tam nepodíval a to mi ještě zbylo pár dní. A teď jestli se vrátit, nebo už to nechat být. A nejhorší, že se mi to při ujetosti tohoto zájezdu zdálo poměrně reálné. Prostě tu žiju ve strachu, že se přepočítám v kilometrech třeba o pět set kilometrů a zjistím to až doma, nebo že netrefím na konci tu správnou zemi. No jako je toho hodně a tak mi nezbývá, než žít v neustálém strachu i ve spánku.

A po probuzení jsem se za odměnu musel navlékat do smradlavého trička. Ne, že by snad zbytek mě byl nějak extra čistý, zvlášť, když mám extra teplý spacák a tak se v něm při dobrých nocích dobře zpotím. Ale prostě občas mi bleskne hlavou, že by se sprcha hodila. Ne, že bych tu sprchovací možnosti neměl, ale jaký to má smysl, když to brzo zase stejně uvedu do běžného stavu a akorát bych se rozmazlil tím, že je něco zvlášť čisté. A tak je prostě lepší se smířit s tím, v čem tu žiju a těm, kteří se se mnou fotí a tisknou se co nejblíž, aby byly v záběru přát jen to, aby mě potkali na začátku cesty.

To, že jsem potkal cyklistu jsem vám už vykecal a dokonce jsem vám stihl i poděkovat, takže to vypadá, že se dneska i dostanu ke spaní dřív, než obvykle.

A to platí i po té nemilé nehodě se smazáním textu. Asi jsem druhou verzi trochu zestručnil, tak aspoň nemusíte číst všechny okecávky.

Dobrou noc a to všem...