Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 44.

Dneska se toho stalo hodně, tak pojďme rekapitulovat a snad si na vše vzpomenu.

Tak zaprvé musím zmínit, že jsem večer spal na pozemku mešity s přáním dobré noci od Imáma. Ne, že by to bylo nějak extra důležité, ale bude se to hodit vědět ke konci dnešního dne.

Uhnul jsem z hlavní cesty a tím se vyhnul celému Sinopu, který je na mě stejně moc velký. Výměnou jsem procházel asi doposud nejhezčím místem. Zapomenuté minivesničky a dokonalé výhledy do krajiny. Ještě foukal do krásného dne silný vítr, takže to vše mělo dokonalou přírodní atmosféru. Jen jsem tak nějak od včera doufal v nalezení marketu, abych si doplnil zásoby. Kde jsou ty časy, kdy mi chleba z přebytku plesnivěl. Dnes mi právě on chyběl. A tak jsem se rozhodl, že si stopnu auto trochu z trasy, nakoupím a zase se napojím zpět. Hned mi staví kluci, co umí anglicky. A tak se po pár minutách dozvídám, že to malé městečko, kam jsem chtěl a bylo tři kiláky daleko už přejeli. Dobrý, no tak že prý míří na nějaké vodopády a že se pak stejně vracejí. Tak jsem si říkal, že tam nějaké jídlo bude a že se zpět nějak dostanu. Jen mi to po ránu moc nešlapalo a tak bylo dost hodin a zbývalo moc kilometrů. Rozuměj, vstal jsem před prvním budíkem, tak jsem měl naději udělat vzdálenostní rekord, takže tím, že to nešlapalo tak rychle jako jindy jsem dostal do jakéhosi presu. A tím, že mě nakonec kluci zavezli do dvacet kilometrů dalekého zapadlého místa bez jídla mi moc nepřidalo. Byl tam jeden vodopád, ze kterého jsem na větvi moc nebyl, bo nemám plavky a okukovat vodu jen tak, na to nejsem velký fanda. Pro doplnění ještě zmíním, že jsem se zpětně dozvěděl, že je tam těch vodopádů celkem 7, ale mačkat se s batohem mezi lidma do kopce po schůdkách...e-e, já radši ty moje vesničky. Tak že si něco stopnu zpět. Stop v Turecku, to je přece radost. No jo, jenže to nesmíš být na místě, kam vede jen jediná cesta a v dobu, kdy všichni jedou...tam. A kdo snad jel pryč, ten byl plně naložen. Takže smířený, že až všichni pojedou zpět už budu ve městě, kam jsem původně chtěl kráčím mírně naštvaný a hladový svojí cestu mimo plán. Zklidnění a možnost si užít krásu nečekané cesty mi pomáhá auto, které má vedle malého dítěte ještě trochu místa a tak po hodině chůze už jedu.

Ve městě jím a na další stop už kašlu a radši pokračuju od tama, kde jsem.

Ale tak jako dobrý, už jsem si tu zvykl tak, že už mám zase dojem, že mám cestu plně pod kontrolou. Už se zase zabydluju a maximálně snižuju veškeré možnosti snížení mého komfortu. A tak to asi chodí vždycky, ne? Člověk si vybere něco těžkého a pak dělá vše pro to, aby si to zjednodušil za pomoci prostředků, které si ponechal. Mým problémem teď je, že jsem zrychlil a chci být ještě rychlejší a tak jsem přišel trochu o tu volnost, kterou mi nabízelo to, že to možná vůbec nezvládnu.

A jak se tak vlastně celý den podařil a já si užíval možná jeden z posledních úseku mimo hlavní cesty, tak přišel čas hledat nocleh. Skončil jsem na kopci a bylo tu dost míst, ale já pokukoval po něčem se zálohou přístřešku, až se objevila malá vesnická mešitka. Dokonalá, záchod, voda, když bude třeba přístřešek a ještě uvolněné dveře do minaretu ( O:-) - od jisté doby po nich vždy pokukuju). A zrovna bylo před osmou, což znamená, že se za chvíli dovolím Imáma a jde se chrnět. Imám přichází a je to zvláštní. Na nic se neptá, málo reaguje a když se ptám, jestli není problém, že tu přespím, tak je konečně trochu živější. Jenže ne dobrým způsobem. Je mi jasný, že s tím má problém. Chápu to, ale stejně si pro jistotu to slovo nechávám nacvakat do mobilu. Neodradilo ho ani moje zdržování - prej "zakázáno". Ano na toto místo se odkazuji v začátku zpravy. Ani ho neobměkčilo, když jsem tam dál seděl a pomalu ale jistě se stmívalo. Se mě ještě zeptal, jestli nepoužívám hotely. Škoda, že mě nenapadlo říct, že jo a zeptat se ho, kde ho tu v té vesnici o pěti domech mají. Ale vzhledem k tomu, že po odmítnutí mi na dotaz, kde je tu povoleno spát neřekl ani písmeno si myslím, že by to efekt nemělo. A tak odcházím pryč a myslím si kdovíco o jeho kvalitách. Na modlení mu nikdo nepřišel a tak je to pro mě jasné osvědčení toho, že to asi nebude člověk na dobrém místě. Viděl jsem tu i menší vesničky, kde se sešlo více lidí. Ale třeba se velmi pletu a jinak je to srdečný, laskavý a hodný člověk. Pak jsou ale ti ostatní co jsem potkal svatí.

Našel jsem si tu nedaleko jedno políčko a na něm si ustlal začal psát toto. A jak mi tu mobil svítí a já nevnímám, najednou na mě někdo svítí baterkou a něco volá. Majitel louky šel kolem a tak nevěděl kdo, či co to tu je. Ale tak jsme se pozdravili a on s úsměvem řekl, že je to dobrý a normální. Tak mě potěšil a já si jdu teda spokojeně vychutnat nebe plné hvězd...