Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 45.



Po ránu se mi na obzoru objevil nejvzdálenější výhled, co jsem tu zatím měl. Bylo vidět na tři dny dopředu. To už je slušný. A celkově to ráno vypadalo jako nadějný den. Přešel jsem na taktiku kupovat si jídlo v marketu a tím i něco ušetřit jak na penězích, tak i na čase. Energie je teď hodně, tak není nutná teplá strava tak často. Už jsem se totiž začal trochu rozmazlovat. Ovšem na rozměrech to stále znát není. Batoh je stále utažen na maximum a pásek u kalhot mě stále dře, jak musí být utažen, aby mě volné kalhoty zase nedřeli jinde.

A tak, když to vypadalo, že získám čas navíc, tak si jedna noha řekla, že ne a začla bolet. Tak jsem si dnes naordinoval dvě polní pauzy - což znamená vyvalit se na travnaté pole a čučet do kraje. Teda jako takhle si představuju správnou dovolenou. Ležet kdesi v turecku, kam turista ani nezabloudí a válet se kdesi na trávě a vychutnávat si výhled, který je specifický tím, že je obyčejný. Jenže takhle obyčejných pohledů si tu já vychutnávám stovky. A všechny si je užívám a tak, když jen tak ležím a čumím na jedno místo, tak se mi už ze zvyku mění pod očima v něco, co bych doporučil všem mnohem víc, než návštěvu Istanbulu, nebo čehokoli jinýho, co musí mít každý na svém seznamu.

A když už mám tolik času, tak jsem si taky prohlédl své boty, které teď nosím nějak častěji a častěji. Jsem si totiž říkal, že jsou tu moc často místa, kde ten asfalt cítím jako bych neměl žádné boty. No a tak jsem zjistil, že to za chvíli bude zase pravda. Ono z původních 4mm tloušťky taky něco ubývá a na nejdůležitějších místech brzo bude prostor pro bosé chození. Takže majne taktik, zkusit šušn, prostě to vezmu co nejrychleji, dokud mám boty a pak půjdu chtě nechtě zase bos a snad se nohy do té doby dostatečně zocelí, aby zvládly nemožné. Nebo jim třeba nedojde, že v těch botách je díra a zabere placebo:D

Ikdyž teda občas šlapnu na kamen, že jsem rád, že úlevným výkřikem mohu zahnat psi z dalekých vesnic a taky pár medvědů.

Dneska po dlouhé době mi zase někdo nabídl jídlo. A bylo skvělé. Už jsem si zase trochu odvykl pohostinnosti obsahující jídlo a tak jsem si zase připomněl jak výjimečné to je a jak velký dar to pro mě je. Nejde vůbec o peníze, jde o tu radost, kterou z toho mám, že jsou lidi ještě takhle hodný. Už jsem se asi naučil, co to opravdu znamená. Už mě to nestresuje a rozhodně se nestalo to, že bych si toho začal míň vážit. Jen mi přijde, že už i tomuhle trochu víc rozumím.

A taky už potřebuju jen cca další tisíc km, abych se naučil pořádně vybudovat přístřešek z toho malá, co mám k dispozici. Teda za dnešní stavení jsem na sebe už i trochu hrdý a snad si ráno vzpomenu na focení dřív, než bude vše uklizený jako dnes ráno. Ale i tak se tu pod mým malým pláštěnko-stanem poskládat a nezbořit to...chce to ještě párkrát nenajít přístřešek, když se blíží noc.

Jooo...a taky jsem si dneska pořídil letenku. Takže jsem si to spočítal tak, že mi výlet vyjde na rovných 80 dní. Cítím se teď trochu jako Turecký Willy Fog.

A malá nápověda pro Brněnské - 21.6. večer jsem v Brně!