Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 46.













Tady se najde hodně různých lidí. Nevím, zda to není jen neznalostí domácích poměrů, ale přijde mi to tu mnohem víc rozmanité. Jako by se tu míň styděli být divní. Třeba dneska jsem procházel vesnicí a chlapi tam trhali růže jen tak pro sebe a užívali si, že voní. Taky jsem jednu dostal a vážně pěkně voněla. Napadá mě, že bych měl udělat podobnou cestu naší vlastí, abych poznal rozdíl a mohl lépe posoudit. Nabývám stále silnějšího dojmu, že čím víc člověk zná, tím víc může poznat nového. A já toho moc neznám, tak jen sleduji a dochází mi to všechno až o hodně později. Ale pak se tomu zase hodně nesměju. A tak když pak po cestě přemýšlím nad podivností místních a nad jejich spokojeností, tak se vážně hodně směju.

Po cestě si mě odchytla parta dělníků. Zrovna měli obědovou pauzu a přišlo jim nevhodné nenakrmit mě. A ještě mi dali svačinu sebou. Zase po dlouhé době jsem měl celodenní servis, neboť večer jsem zahnízdil v malé vesničce, kde se o mě zajímalo na velikost vesnice podezřele moc lidí a to obnáší velké riziko, že vás někdo bude chtít pozvaz i na jídlo. Množství čajů nebudu zmiňovat a jen jsem rád za to, že tolik chodím, protože z tolika cukrů v čaji by jeden dostal cukrovku během chvíle.

A ač jsem si zabalil věci až kolem poledne, stejně jsem ušel 35km. Míň už mi to prostě nejde. Už skoro dva týdny jdu s denním průměrem nad 37 a pokud to takhle půjde i dál, tak se i po Gruzii dost podívám, což bych si přál. Stejně jako tam někde potkat Ziburu:D

Ale díky tomu, jak to šlape se dost často cítím hodně dobře. Sice dostávám fakt zabrat, ale nějak to tělo dává a občas mi přijde, že jsem se snad nikdy necítil takhle fyzicky dobře. Nejhůř je, jak člověk zastaví. Jsou věci, které bolí jen maličko, ale o to těžší je se pak porovnat ve spacáku, když člověk skoro aj slyší, jak se tělo opravuje:D