Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 47.

Takže vstávám před prvním budíkem. Dokonce jsem pred druhým zabalený a nasnídaný. To vypadá na rekord. Nebo na to, že to nevyspaný někde položím už kolem poledního.

Tak dnes mě v půlce cesty čekalo velké město a jinak jen dálnice. Takže ve městě najdu nějaké jídlo. Sotva vejdu do města, hned pozvání na čaj. Beru. Jenže za pár metrů další lidi a zase čaj. Sakra, tohle město má 120 tisíc lidí. Nemám šanci projít. A tak nasazuji jinou taktiku. Když se ptám na jídlo, tak mají možnost mě sami nasytit nebo nezdržovat. Ve snaze pomoct je hladový turista odproštěn od povinnosti pít čaj.

Jenže to je taky zábava. První říká, že je to jen 150m daleko. Ujdu 100 a ptám se dál. Tak už je to jen 200m. Ve snaze si cestu výrazně zkrátit se dál už neptám. Nakonec mě tam jeden hodný člověk odvedl. To už jsem nechtěl znát vzdálenost, ale detailní popis. A tak jsem měl možnost udělat v restauraci ostudu. Do polívky si tu vždy sypu chilli. Sypu si ho tam hodně. Zaprvé je vždy slabé a za druhé tam tak nějak patří. No jo, jenže tady ho měli jaksi silnější a já si nahnul o lžičku navíc. Ehm. Jak jsem měl hlad a polívka byla teplejší, tak mě to asi ze smutku nejdřív rozbrečelo a pak i rozkašlalo. Ve chvíli u mě byla půlka hospody a chtěli pomoct. Šikovně jsem to svedl na zaskočený chleba a dál už jedl velice pomalu a zapíjel vodou. Jen mě zaskočilo hlavně to, kolik lidí se seběhne, když se tu čech rozkucká nad polívkou.

A tak jsem přejedený opustil město a byl čas rozhodnout, zda po dvaceti kilometrech nasadím stabilní tempo a ujdu přes dalších dvacet až třicet, nebo si slušně odpočinu. Čas byl na obojí. Rozhodnutí přišlo od nohy. Zase bolí a mě se jde blbě a stále hůř. A tak to bořím do trávy u silnice a tak nějak usínám. Při jednom z probuzení na mě volá jeden cyklista, jestli jsem to já. Prý mu o mě řekli ve městě, kudy jsem před chvílí šel. Další blázen, co vyrazil už před rokem. Tentokrát z anglie. A tak si tak oba sedíme ve trávě, kecáme a trojčlenkou nám z toho vychází, že oba potřebujeme volnější den. A tak se vydáváme na procházku najít vhodné místo ke spaní. Nějak se nám dobře kecá, takže mám možnost i poznat, jaké je to cestovat ve dvou. No řeknu vám, že je to zcela jiný výlet. Sice mám možnost s někým probrat své myšlenky, které na skladě leží už dost dlouho, ale jaksi vytváříme sociální bublinu, která už nereaguje tak intenzivně s okolím. Ale alespoň zjišťuji, že ta snaha o to pomoct je velice silná a najde si cestu i přes částečnou ignoraci z naší strany. Zase jsme zvolili zkratku, která je výrazně horší a výrazně delší. A zase nás přesvědčují, že tam taková cesta není a to velice vehementně. Už jim sice rozumím, ale stále ještě nerozumím, zda jejich důvodem pro pomoc není jen snaha nás uchránit před kilometry navíc, nebo před něčím jiným, co pochopíme až zítra. Uvidíme, zda noha už nebude bolet. Tak nějak vůbec nechci, aby mě něco nutilo k pauze, ale je dobré vědět, že tu na pauzu teď nemusím být sám.