Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 48.







Měl jsem tu možnost vyzkoušet si, jaké to je být zase po dlouhé době s někým, s kým si můžu víc pokecat. U piva a ohně. Byla to celkem fajn změna a došlo mi, jak jsem si přivykl na to, že tohle nemám. Vlastně se dá říct, že je mi to jedno, jestli jsem večer sám nebo ne, protože sám mám zase víc času na přemýšlení a tím se celé myšlení zklidní a navíc můžu dělat vše, jak si zamanu a nikdy nepřijde ten pocit, kdy si musím říct, jestli to nebylo špatně a jestli to někdo nevzal jinak. Takže v mnoha ohledech se to zdá být i lepší, ale spíš je to jen lehčí. Nemyslím si ale, že je to tak super. Na nějakou dobu ano, ale tak nějak si přijdu mezi lidmi víc využitý.

No a tak jsem si aspoň mohl procvičit anglickou koncerzaci. Je fajn, když se člověk i s neznalostí jazyka cítí volně a prostě mluví. Jen jsme se dostali v té konverzaci i k pěkným filosofickým debatám a já si mohl doplnit své postřehy z cesty o jeho pohledy a teď budu mít ještě čas si to spojit. Třeba mě i napadne, jak to předat dál. Jen se kolem mě děje stále víc věcí, které se mi možná nikdy nepodaří ani z části předat. A proto možná o to víc půjdu proti svému přesvědčení z prvních 20 dnů a budu ostatním takovouhle cestu doporučovat, aby získali to, co jim předat nebudu moct.

Jsem v Samsunu. A jak byl daleko. Jen jsem tu furt na celkem dost rušné silnici. No spíš dálnici. Hledám možnosti jak z ní uniknout a občas se to i daří, ale našel jsem ještě jednu alternativu. Užívat si to i na té dálnici. Má to taky něco z místní kultury a je dobré, když se mi podaří v tom vidět něco pěknýho. Protože ta dálnice tam bude ať si jí oblíbím, nebo jí budu nenávidět, tak se učím jí mít rád:D