Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 49.







To byl teda den. Ujít 32 km a ani se nedostat z města, to je zase něco. A ještě jsem k tomu přidal pár nehod, aby to nebylo jen o tom, že si celý den jdu městskou promenádou. Nejdřív jsem si chtěl umýt nohy v moři. Jak to bylo všechno oslizlý, tak jsem se málem vykoupal i s batohem. Zabránil jsem tomu za cenu naražené ruky a prstu u nohy. Jako by ostudy bylo málo, tak jsem ještě zakopl o vyvýšenou dlažbu, když jsem se otáčel za nějakýma holkama a málem mě přejel vlastní batoh. Jako muselo to být oboje do natočto, ale vzhledem k tomu, že to nikdo natočil, tak z toho byla jen bolest na pár místech.

Stejně jsem den zahájil dost pozdě, takže jsem moc šancí dostat se z města ani neměl. Zase pršelo a tentokrát pořádně, takže z ranního vstávání bylo spíš polední. Ale už se mi podařilo poprvé zbudovat dokonalý přístřešek. Škoda, že jsem poslední vychytávku vymyslel těsně po tom, co mi zase nateklo do spacáku. Ale jeho sušení už mám taky vychytaný (když si nebudu ctít mít nohy v moři). Na batohu za chůze schne dost dobře.

A když už jsem si myslel, že je dost pozdě a že každou chvíli vyjdu z města a proto dokoupil zásoby, tak co se mohlo asi stát? Ano, to se přeci dalo čekat. U cesty v průmyslové zóně stálo auto a vedle auta gril a u něho tři dobré duše, které buďto měli zatraceně moc masa a nebo se rozhodli, že se s tím nejlepším rozdělí a to tím způsobem, že mě narvou tolik masa, co jsem ještě nikde neměl a sobě jen trochu. A pro jistotu mi ještě nafasují jídlo do batohu, abych je nemohl v evropě promluvit, že jim po mém odchodu něco zbylo. Až budete někdy dělat grilovačku, řekněte mi, zda vás napadne náhodného kolemjdoucího narvat masem k prasknutí a ještě mu narvat batoh tím, co zbylo. Tady je to prostě národ bláznů...

A když se stmívalo, tak jsem byl v pěkně blbém místě. Dálnice, všude kolem nějaké prodejny a vůbec málo místa, kam se uklidit. Na čaj už jsem neměl čas a na policejní kontrolu už vůbec. Jenže byla moje chyba, že jsem procházel benzínkou. Podle mých výpočtů je tam padesáti procentní šance na pozvání na čaj od obsluhy. Pokud na té benzínce nestojí policejní auto. Takže jsem si šel pokecat s policií. Po kontrole mě pozvali na čaj. Takže bylo vse na co jsem neměl čas a já si říkal, že je to super, protože budu muset sáhnout po nějakém z nouzových řešení. Jenže po chvíli si mě volá policajt dovnitř benzínky a že prej ať si naberu sušenky a tak, že to platí. Ehm...Takže policajti se domákli, že mají špatnou reputaci a teď to napravují? Tak mi ještě pomohli najít přístřešek a s nonstop benzínkou mám vše, co potřebuji k maximálnímu luxusu.

Jako vsuvku jsem si vzpomněl, že jsem po cestě taky potkal jednoho žlutého VW brouka a posadka uměla anglicky a pozvala mě na slet brouků. Dneska se tu slavilo něco jako den nezávislosti a slet brouků a transportérů byla velká událost a já se tam pěkně najedl. A taky můj výlet dosáhl dalšího významného mylníku. Má nálepka se ocitla na žlutém voze německé výroby archivního data výroby. Pro milovníka trabantů lze jen těžko dosáhnout vyšší mety. Teď už se jen v Gruzii potkat se Ziburou a víc už v životě dokazat nemůžu.

No ale vraťme se na benzínku. Kecám s obsluhou i policajty, už si říkám, že je na čase jít spát, když se tam objevuje veselý chlapík a po tom, co se dozvídá, co jsem zač tak že jedu s ním. Tak jedu. A zase klasický plný servis. Zase mám pyžamo, zase mám luxusní večeři a zase mám luxusní společnost. Tentokrát mi umí vysvětlit velkou spoustu věcí, tak se dozvídám víc věcí. Třeba jako to, že jsem se musel už holit, že není možný, aby mi za tolik dní narostlo jen tak málo vousů. To že růžový ručník je i tady pro holky, ale že to přežiju. Že když dojídám do posledního drobku, že jsem správný muslim. A taky to, že jsem tolikrát spal v posteli je vlastně ostuda, že jsem vůbec spal venku...

Dneska večer bylo hodně srandy. Jen jsem zase úplně v centru a doufám, že mě vrátí, kde mě našel, jinak se ani zítra ze Samsunu nemám šanci dostat. Ale víc se bojím toho, že mě odveze 200 km daleko, bo tím vyhrožoval a říkal, že to nikdo nepozná:D

Je to takhle fajn...až na to, že je to děsně náročný. Jsem už v osm ospalý a teď jsou skoro tři ráno a já od těch osmi nedělal nic jiného, než se bavil Turecky. Já to chci, je to pro mě významná věc a unikátní možnost se učit a zase se dostat hlouběji do Turecka, ale řeknu vám, že je to děsně těžký.

Jak jsem seděl na tý benzínce u čaje, tak mi najednou došlo, že žiju stále ten samý den, který jsem nastopil do prvního kamionu. Jen jsem se párkrát vyspal, ale vlastně od té doby nedělám nic jinýho, než že žiju v cizí zemi něco divnýho. Já nevím, co to je. Dneska mi to jen došlo, že jsem fakt unavený, ale nemá to na nic vliv. Nikomu neřeknu, ať mě nechá bejt. Nikomu neřeknu, že chci být sám. Nikomu neřeknu, že se mi něco nelíbí. Ono to totiž ani říct nechci, ale vím, že by to bylo mnohdy lehčí.

Asi jsem v době, kdy se mi to dost plete. Večer mám zpětně problém sepsat, co se tu dělo, protože mi splývají důležité věci s těmi běžnými a už dávno nemyslím během dne ve formě "jak bych to napsal."

Nějak je mi to jedno. Jsem tu spokojený i takhle unavený a prostě jak bude, tak bude. Já budu na ty lidi stejně milý, jak jen to dovedu a když na mě hodný člověk bude chtít být milý až do rána, tak v nejhorším jen usnu tam, kde zrovna jsem. Mě to přijde mé osobě vlastní a proto se asi i takhle unavený cítím stále dobře.