Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 5.



Z Edirne jsem včera vyšel dost pozdě, takže bylo jasný, že toho už moc nenajdu. Smířil jsem se s tím a v první vesnici s klidem přijal dlouho očekávané pozvání na čaj, ve které už jsem přestal doufat. Pán byl fakt milý, ale o deset metrů dál to bylo ještě lepší. Tam se mě ujali jako ztraceného syna začali mě hostit. Nejdřív jeden milý chlapík a když po druhém jídle padl, vzal to za něj sám majitel kavárny se synem. Angličtina skončila na tom, že jeden mladík uměl jen "let's go". Ale to tady fakt vůbec nevadí, jak je turista v domě, všichni ho chtějí pozvat na čaj a každý se přetrhne mu něčím pomoct, něco mu vysvětlit, nebo se od nej dozvědět, kolik vět je schopný složit z asi padesáti vypsaných slov. Naučil jsem se výborně počítat, takže sklízím úspěch s tím, jak je co daleko, kolik jsem potkal psů a hlavně kolik váží batoh. Večer to byl jako doma v hospodě, jen tady jsem nerozuměl střízlivým a rozuměl těm opilým, za které se tu stydí a pivo pijí skrytě venku. Je vyhnali, aby měl Pupek, kde spát... jo mimochodem, když jsem dopsal včerejší myšlenky ze spacáku, tak se otočím a za mnou v popelnici šmejdí pes jak kráva. Tak jsem šel klidně spát...s pepřákem v ruce. Ale teda to bylo užitečné jen jako dudlík, stejně na mě nejvíc zabralo to, že je ten pes zcela klidnej i metr ode mě.

No a konečně dnes. Tak na dnes jsem si nařídil budíka, abych nevyšel zase v deset. Snídaně už byla stejně na stole. A než jsem snědl půlku a už byl plný, snesla se. Tam druhá. Jako super, ale už mě to mírně sere...kdo se s tím má tahat. Já se v Edirne vybavil na tři dny skromného žití, půlku batohu mám jídla z domu. Po cestě se do sebe snažím narvat řízek, abych se mohl konečně pustit do toho místního, na který se těším a ještě s řízkem a půlkou českého bochníka v ruce mi staví auto a předává mi asi tak půlku místního pekařství. Já přijel hubnout, tohle je peklo!:D Jako přiznejme si, že tahle kultura mě zastihla nepřipraveného...a to tím, jak jsem připraven...ostuda. A tak celým Tureckem pronesu asi pět kilo jídla:D Od zítřka už neberu tolik vody, stejně tu je co chvíli pitná voda a v každé vesnici budou rádi, když si o ní řeknu.

No a teď ještě k jiné věci. Jednou to muselo přijít. Dnes jsem měl silný nutkání to celé zabalit a jet dom. Ano, už teď. Nebudu psát fakta, neboť si zatím myslím, že by zakryla to, co se skutečně stalo. Dám si ještě hodně dní, než o tom napíšu vše, ale co je zajímavé na téhle zemi, že když jde něco hodně do kopru, tak sakra blízko čeká něco, co to dvakrát splatí.
Jednu minutu sedím na kraji silnice s myšlenkama jestli to má cenu pokračovat a o dvěstě metrů dál najdu člověka, který mluví anglicky. Chapej, to je extra rarita. Tady je potřeba brát s angličtinou vážně i "let's go" kluka. A tenhle člověk, to bylo osvěžení. Potřeboval jsem se vykecat, potřeboval jsem pochopit Turecko, potřeboval jsem vědět, co se kolem mě děje... a jemu dlužím za to, že mi vše poskytl ve velice milém rozhovoru. Myslím, že to vše mi pomohlo vrátit mé myšlenky k tomu, ze každý den je bonus, který mám navíc a že ani jediný z těch dní není samozřejmý. Začíná mi docházet, že se bude něco dít, že nemít deník, tak už teď bych pro počet zážitků nevěděl, kolik jsem tu dní. Začíná mi docházet, že se teprve blížím začátku své cesty...

Jo a mimochodem dneska jsem si zkusil, jaké to je ujít doporučenou denní dávku kilometrů. No jo, na tohle jsem nohy připravoval a přesně to jsem čekal. Taky jsem čekal, že druhý den to bude stejný, jako sednout na kolo po dvou stech kilometrech,takže se mám nač těšit.
37km s 15kg na zádech. Využil jsem všechny své sportovní zkušenosti. Od stravování včas, hodně pití, kocení rychlosti a hlavně zavčas to skončit. Myslim, že to půjde...

Úsměv prosím;)

Pupek!