Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 50. - V zajetí pohostinnosti

Když jsem napsal ten první řádek, tak mi došlo, že to byl výroční den a že to tak tedy muselo být. Přes některý věci neprojdeš. Jednou z nich je i třeba pohostinnost, když nad ní nemáš kontrolu. To, že jsme šli spát pozdě se dá zvládnout. To si nějak vyřeším. Tak budu celý den víc unavený, to nevadí. To, že dělal dlouho snídani samozřejmě vyvážilo to, že to bylo výborné lečo. A když už to po desáté vypadalo, že mě někam odveze, nebo prostě půjdu z centra půlku trasy, co jsem šel včera, tak se to začlo motat. Prý že mě někam zaveze. A že aspoň nebudu muset tolik chodit. A moje námitky, že proto jsem tady vlastně neslyšel. Jenže problém byl v tom, že jsem absolutně netušil, kdy mě chce někam odvézt. Z domu jsme se posunuli jen do jeho kanceláře. Jak sundal bundu, věděl jsem, že to bude na dlouho. Ok, první námitka, že půjdu, tak se to pohlo. Vzal mě na obchůzku po okolních obchodech a s každým mě seznámil. První kolo vyhrál. Zase v kanclu a zase se připomínám, že půjdu. Tak tentokrát jdeme nakupovat a vykoupíme jednu babičku od třešní. Druhý kolo vyhrál. Zase v kanclu a já, že půjdu. Tak tentokrát mi to nandal ve velkém. Tentokrát jsme prošli celý bazar a skončilo to jen proto, že víc tašek s ovocem a zeleninou ani jeden z nás neunesl. To už se fakt blížilo ke druhé hodině a já byl pěkně nervní. Po třetím výletu už jsem byl odhodlaný jasně poděkovat a jít. Z nej vypadlo, že jet s ním, stejně by to bylo večer a já bych stihl ujít maximálně desítku. Podle jeho odhadů asi během. Po druhé jsem se dovedl vysvobodit. Nemysli si, nebylo to tak lehké. Furt s někým mluvil a lítal jak čamrda od jedné věci ke druhé.

Takže jsou dvě hodiny. Já třicítku stihnu leda solidním tempem a jsem v centru, takže, když všechno klapne, tak se sotva dostanu na kraj města. Což znamená, že místo na spaní možná bude nejlepší opravdu na té benzínce, kde jsem měl včera zůstat.

Zkouším stopovat, ale to je tu v centru tak nějak na pytel s tolika křižovatkama, tak prostě jen nasraný jdu. Asi i díky tomu vytáhnu i rychlost o stupeň vyšší. Zjsitil jsem už dřív, že mám zablokovanou pětku. Už mi nejde jít jinou rychlostí. Když jdu rychleji, něco bolí, když jdu pomaleji, tak za chvíli nohy přejdou do známého tempa. Leda když něco bolí, to pak ano.

A tak po 4km mi staví auto a chce mě. A jede mým směrem. Super. Nechám se dovést 4km za včerejší konec a vše je naprosto ideální. Tak ne, ono se z něho vyklube maximálně pohostinný chlapík, takže na benzínce mám pití a pak odbočuje na vyhlídku, abych si to tu prohlédl. Už jsme ve vesnici a já dostávám navíc i prohlídku toho města, kam bych se jinak nedostal a fakt to stojí za to. A když už se těším na to, že mě vezme na kraj města a sprostě mě vyhodí, jak jsem to chtěl, tak změna. Tohle je v Turecku moc sprosté a mě veze slušný člověk. Takže stavíme v řeznictví. Tý jo, ok, tak mi kupuje syrové maso, dobrý to nevadí, to si upeču, ale kam narvu i to uhlí, které mi k tomu koupil, to zůstává otázkou. Ovšem ne otázkou, kterou musím řešit. Tomu, že mě tu má vysadit a já půjdu pěšky se jen směje, že je to další z věcí, kterou umím říct Turecky je pro pobavení - budu muset se svými vtípky brzdit, rád bych měl v takových situacích alespoň nějakou vážnost.

No a tak se vezu dál, kde už jsem měl šlapat pěšky začíná mi docházet, že dneska jsou ty 4km všechno, co jsem ušel.

A taky jo. K tomu, abych se s tím smířil mě veze do chalupy, kde je hlupací síť, houpačky, gril (ano, na ten byl ten nákup), víno, super zahrada, spcha a blízko moře. Sice jsou sotva 4, ale já jsem dneska skončil.

S některými věcmi prostě nehneš a přes něco neprojdeš. A to, že jsem byl půlku dne nervózní a nasraný. No jasně, vím moc dobře, co dělat a jak to změnit a užít si to, ale kašlu na to. Už nejsem naštvaný. Jsem najedený a houpu se s vínem v ruce. Ale je to prostě divný. Vůbec to není v mém vedení a to, co se bude dít vůbec nezávisí na mě. A to jsem si naplánoval, tak jsem z toho celej divnej. Měl jsem možnost kdykoli jít přes slušnost a lidem, kteří se o mě poctivě starají a dávají mi to nejlepší říct, že bude podle mého. Jenže to bych podlehl něčemu, co se mi nelíbí. S tímhle nesouhlasím. A až odejde momentální nálada (a že bude jiná hned jak se dospím) ničeho nebudu litovat, což by při zvolení jiných možností tak lehké nebylo. Dokonce vím, že si zpětně vychutnám vše, co jsem jen tak povrchně viděl, když jsem u toho stál nahňuplý.

Joo joo, i pohostinnost může mít stinné stránky. Nebo to tak alespoň může vypadat, ale není to tak. Odmítám lidskou štědrost označovat jako něco špatného a spíše hledám chyby v tom, že jsem podlehl iluzi kontroly.

O tomhle jsme se bavili i s Angličanem. Ono je to celé cestování vlastně hodně jednoduchá věc a člověk tak nějak zpohodlní a vše se naučí a největší zlo je to, že má vše pod kontrolou. Vše spadá jen pod jeho rozhodnutí. Déšť, bolesti, nehody a náhody, to vše je už pořešeno a ví se jak na to. Ale zbytek jak si udeláš, tak to máš. No a to je právě ono. Všude jinde jsi omezen něčím, co udělá někdo jiný. A tomu se rychle odvyká a bez toho je krásně.

A ještě připomenu pár detailů z posledních hoštění. Když vás tu někdo hostí, tak je zcela nemyslitelné, že by jste spali ve spacáku. Pokud by jste spali ve spacáku, myslím, že by se hostitel cítil hodně špatně, že nemá dostatečně dobré věci, aby spacák nahradil. Stejně tak vám poskytne i oblečení na převlečení a když se mu zdá, že vám něco chybí, tak vám to dají nebo často vnutí. Jako mě ponožky. Marná snaha vysvětlit, že je sebou mám:D

Takže jestli se chci dostat zase o kus dál, budu se muset obrátit na boha menší štědrosti.

Jo a do Trabzonu je to jen 320km. Neboli jsem získal novou metu!