Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 51.

Zvolil jsem taktiku rychlého postupu vpřed a snažil se být co nejméně vhodný pro hoštění. Řeknu vám, že je to celkem fuška. Znalost místních poměrů mi ovšem hraje do karet a tak mi to celkem vychází. Už vím, jak říct vše o sobě co nejrychleji a když to vypadá, že je to zas tolik nebere, tak vím, jak to ukončit, než přijde mlčení a pracné domlouvání. Dnes jsem si uvědomil, jak to tu mám super s jídlem. Už třetí den tu jedu zdarma a v batohu mám jen minimum. A dnes se to sešlo ještě o to lépe, že pokaždé, když jsem si říkal, že je čas něco sníst přišlo pozvání s jídlem. Občas už mi to přijde tak samozřejmé, že to ani do zápisu nenapíšu, ale to nemění nic na tom, jak je to pokaždé příjemný pocit a jak to vytvoří velice nezvyklou vazbu mezi námi.

Obto horší to bylo, když se ukázalo, že můj hostitel je...trochu divný. Jasně, když mi říkal, že jde se mnou, že má Gruzijské vízum, tak jsme se tomu ještě smáli. Když si začal balit velký kufr, už jsem přitvrdil v argumentech, že to není zrovna dobrý nápad a jestli ví o tom, že jdu pěšky. Když jsme se domluvili, že velký lodní kufr na kolečkách fakt není dobrý nápad, vzal si tašku přes rameno. Podařilo se mi ho odradit od balení tím, že jdu teď. Ale už ne od toho, že jde se mnou. Takže v době, kdy jsem se s ním loučil to odmítl a šel se mnou. Zrychlení kroku nepomohlo a běžet mi přišlo krajně neslušné, po tom, co mě hostil a navíc byl už starší a navíc...myslím, že by běžel taky. A tak přišla chvilka, kdy jsem se cítil fakt provinile. Tak on mě pohostí a já ho sebou nevezmu? Jenže když se k vám připojí pes, je zo v pohodě, až ho to přestane bavit, tak půjde zpět, nebo zůstane tam, kde je. Jenže člověk, to je jiná. Já si domyslel, že dva dny se mnou půjde a pak mu budu muset zavolat záchranku.

Jaké štěstí, když se po kilometru sám odpojil, že jde jen do obchodu. Taky to mohl říct rovnou a nemusel u toho používat slova jako že jde do Gruzie. Fakt mě vyděsil a to, že mi kolemjdoucí prozradili, že je blázen tomu pomohlo jen do té míry, že jsme v tom teď už dva, kteří to myslíme s tou cestou vážně.

A taky jsem se setkal s jedním mladým týpkem, který se choval jako klasický frajer. To, že jdu jen pěšky jsem mu musel vysvětlovat těmi samými slovy třikrát, protože mu to nesedělo, proč bych to dělal. A nejlepší, že byl natolik frajer, aby použil jakoukoli pantomimu, nebo posunek a vůbec jeho post nesnížilo to, že kluk vedle to vždy přeložil jedním jednoduchým posunkem. Ale ptát se furt dokola a nechat si asistovat s něčím, co mohl udělat sám, to ano. Joo joo, tyhle typy jsou prostě všude. Jako by je tam nahoře vyráběli přes kopírák.

Po počasí tak krásném, že jsem si odpálil svá dosud bílá ramena do krásné račí červené přišel déšť a zima. A tak jsem při cestě pro vodu k mešitě byl zavolán k jídlu. Zase stejná záhada. Jak o mě vědí, že jsem na cestě. Často se mi stane, že přinesou teplé jídlo jen pro mě. To ho jako dělali jen pro mě, nebo si řekli, že si dají trénink na ramadán a tohle jídlo si odpustí jen proto, že jdu kolem?

A na noc benzínka. Teda snad...pokud nepřijede někdo až moc hodný a nevezme mě zase do Samsunu. Ještě nejsem tak moc daleko, aby to bylo nemožné a sušenky a čaj jsem tu už taky dostal...

Sakra, teď jak to píšu, tak je mi jasný, že se to zase stane!:D