Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 52.

A já ujdu jen 50km. Hmm...je to jeden z posledních dní kdy mám možnost ujít stejnou číslovku a já to takhle zvořu:)

Jak se probudím na první budík, nebo ještě před ním a na druhý vyjdu a nestopne mě bolest, tak opravdu jde ujít i ta padesátka a to nemusím omezovat jídlo, ani čaje. Jen je potřeba to zkrátit na minimum. Fakt mi to jde a pokud nepotřebuju relax navíc, tak je to tak i lepší. Když si s někým sednu nad míru, tak od něj stejně nejdu jen tak aj kdybych měl sebelepší plány.

Dnes jsem se prichomýtl v dílně na balení rýže a chlapi sice odcházeli do práce, ale že si mám udělat čaj. A prej, že za něj nemusím platit. Ne, že by mě to napadlo. Jsem si uvědomil, že se v Turecku za čaj běžně platí. Teda pokud člověk necestuje s batohem.

Ostatně dneska jsem se vyskytl u hodně pěkných lidí. Byla to taková malá setkání, ale o to větší kouzlo u toho bylo a možná o to hezčí večer mám, že jich bylo tolik. Skoro to i vyvažuje to, že ikdyž jsem v klidu, tak tak nějak nevím, co s nohama. Chodidla pěkně pálí. Ale to není žádná novinka:)

Myslím, že víc není třeba psát. Zaprvé jsem děsně utahanej, takže vzpomínání dělám jen podle fotek a za druhé mě dneska napadali jen samý ptákoviny a nebo filopsychologie a to si můžu nechat na kdykoli jindy...

Tak pro dnešek čus;)

PS: Hele, fakt už to tu je dovolená, na které si dost užívám.