Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 54.









Celou dobu tady jsem chtěl vidět svítání. Stále jsem si plánoval, jak se probudím ještě za tmy, abych ho stihl. Není to tak pěkný, jak jsem čekal. Ale dost možná je to tím, že jsem šel spát před třetí a ti parchanti mě probudili před šestou. Zima jak bůhvíkde a oni mě budí se slovy, že se jdeme koupat. Hned se mi chtělo z postele. Někdy přijde čas, kdy lituju, že to, že mi není zima od nohou ilustruji právě tím, že ukazuji video, jak se koupu v zamrzlé řece.

Při místním překladu to samozřejmě může znamenat mnoho věcí, ale je mi jasný, že se to bude týkat zatraceně studený vody a v zatraceně studeném ránu. A kurňa fiy, proč tak brzo? Že já kývl na to potápění. Ale tak je to jediná věc, co mě trochu hřeje na duši. Jediná, protože jinak je mi fakt dost zima. Jedeme hodinu daleko a vítr teplo moc nepřidá a já si bohužel nevzal vše, co mám. Ale stejně bych ocenil spacák, abych se dospal. Kapitán stejně ještě chápe, bo se večer vožral, takže ikdyž už jsme na místě, můžu klidně spát, bo se nic neděje. Až když už je slunko dost vysoko, tak se budí i kapitán a už se něco děje. Ale to potápění není zase tak horký. Sice se mnou počítal na lodi, ale nějak pro mě nemá brýle, ani ploutve a jsem rád, že má náhradní neopren:D Jsem chytrý kluk a tak navrhuji, že nejdřív půjde on a pak si půjčím všechno jeho.

Tý jo, jak já miluju ten jejich zodpovědný přístup k věci:D ale někdo, kdo má rád alespoň nějakou organizaci by tu musel vyskočit z...neoprenu...

Na videu je vidět, jak je pod vodou vidět a díky, tomu jaká je i v neoprenu příšerná zima se pres archivní vybavení ani nemůžu pořádně nadechnout a tak jsem rád, že si aspoň můžu hrát s harpunou. Ryb tu nejsou, tak nemám komu ublížit...leda sobě.

Po cestě zpět naloví kápo hromadu mušlí a po obědě se natáhnu na své lodi. Byla mi na dnešek svěřena. Myslím, že hlavní důvod byl ten, že majitel lodi se o loď musí starat a zrovna dneska bylo potřeba jí umýt od ptačího trusu.

Ale za válení se na přídi lidi bych uklidil snad i interiér:D

A tak si žiju svůj poklidný den malé Turecké pobřežní vesničky a dospávám ráno. Zítra už budu zase pokračovat, ale je jasné, že tady by mi nějakou práci našli a bydlet na lodi bych zvládl. Spíš je problém nechodit na souši jako opilý, nebo nespadnout ze židle, která se prostě i na souši stále houpe v rytmu vln...