Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 56.

Měl jsem to štěstí, že v noci nepršelo. To jak velké štěstí to bylo, jsem si uvědomil až když jsem balil vše napůl mokré. Ono to večer vypadá třeba i krásně a bez mraku, ale jak jsem lehl a neviděl na obloze ani jednu hvězdu, došlo mi, že je velká šance na déšť. Spíš jsem tušil až ranní déšť. Každopádně jsem ležel na místě, ze kterého byl dokonalý výhled, ale nulová šance uvázat si tam přístřešek. A tak jsem si jen připravil pláštěnku, aby byla po ruce. Když začne pršet, nějak jí přes sebe přehodím a bude.

Jenže s večerním uvažováním je ta potíž, že člověk myslí na to, co udělá nerozespalý. A v tomhle stavu je těžké i najít telefon, natož stavět něco, co ochrání před deštěm a zároveň se v tom neudusím.

První kapka...to bude dobrý, tohle stačí usychat a ty mraky nejsou tak velký, to se roztrhá. Jak nad tím, tak přemýšlím už jednou jsem si řekl, že jakmile si tohle řeknu, že jsem udělal chybu.

Víc kapek...to žďárák zvládne a když to takhle bude, snad ještě i usnu. Jenže ono je to stejně protivné jako moucha po ránu v posteli.

Takže co? Takže se musím vzbudit a vzhledem k tomu, že jsem promeškal dokonalou šanci si zabalit bez deště, tak teď balím v plném dešti pod pláštěnkou, dokud je vše jen tak trochu mokré.

Nejlepší na tom všem je to, že při absenci perfektního dne na sušení suším jen za pomoci originálních nápadů a v době, kdy si na to vzpomenu. A tak smrdutost mé osoby začíná dostávat další rozměr a občas to cítím i sám.

Němec z Číny, Angličan na Nový Zéland a dneska jsem k tomu přidal sympatický pár ze Španělska, kteří jedou domů z Indie. Taková roční předmanželská cesta. Jestli dojedou oba, tak už je od sebe nic nedostane:) A prej, že už jednoho čecha potkali v Gruzii, že taky chodec. Tak se mi ho snaží popsat a ikdyž už vím, že he blonďák, stejně by to mohl být někdo jiný.
- "Má tričko s pandou"
Jasně, tak to je on! Tak jim vysvětluju, že se potkali s českým spisovatelem a že teda jako měli z mého pohledu dost velkou kliku:D

A taky mi tu začal ramadán. To vám byl takovej fofr, že jsem si toho skoro ani nevšiml. Co skoro, nevědět o něm dopředu, rozhodně bych to nepoznal. Mým denním chlebem a tak trochu tuhým jsou města. Procházím vlastně jen městy a ty tu jsou děsně dlouhý. Ale jako fakt. Město s pár tisíci lidí a já přes něj ujdu deset kiláků. A hned pak další. Nese to hned několik nevýhod. Ta první, že pokud si chci ustlat, tak je lepší mimo město a to je z denní cesty třeba jen pět kilometrů. Další změnou je kultura. Město je zcela jiný, než ty moje prťavý vesničky. Holky tu jsou a chodí normálně oblečený a taky lidi normálně jedí i flašek od piva je na zemi víc. A přísahal bych, že i muezíni tu křičí míň nahlas. A tak se ani mě ramadán netýká.

Ne, že bych si na něj nevěřil, ale zase mě bolí noha a tak si myslím, že na tyhle kraviny nemám vůbec náladu. Jednou z těch kravin je občas teda i cesta samotná. Si říkám, jestli mě to s bolestí baví. Vím už poměrně dlouho, že žádná změna nepřijde. Vím, že nic nehledám a teď jen jedna otázka proč bych to měl jako dokončit? Jen pro to, že už je to kousek? Cha:)

Tak uvidíme zas-ráno...

Ale jak znám tuhle bolest nohy...jistě mi zase dovolí ujít prvních deset až patnáct, abych se rozešel a pak se zbytek dne trápil s tím, že už to dojdu.