Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 57.

Hustone, máme problém. Porouchala se nám noha. Ukazuje se, že na ní stojí půlka váhy a že bez ní to nepůjde. Zkoušíme všechny možné varianty chůze a občas si bereme inspiraci i v Monty Pythonech, ale máme zde pouze omezené možnosti právě díky té bolesti. Občas vystřelí tak, že jsme nuceni řvát a občas i slza vyhrkne. Situaci s náladou komplikuje i další věc a to, že jsme nachlazeni. Neznáme příčinu, máme jen hrubé odhady, ale to je nám tak jako tak k ničemu. Jsme schopni ujít jen 17km a větší část z toho v bolesti. Pak to balíme a rozbíjíme ležení. Situaci nadále komplikuje i fakt, že většině posádky se chce domů. Jsme na cestě dlouho a problémy tohoto druhu cestu mění v něco, co se tady nikomu nelíbí. Nejsou síly na to se potkávat s lidmi, není sil na překonávání bolesti v krku díky ztrátám energie pro bolest nohy.

...

Jsem už skoro u konce a teď to vypadá na to, že to budu muset zabalit. Jako opravdu. Tohle nevypadá dobře. Pokud to neodezní celé, tak nevím co riskuju. A pokud to nepoleví, budu sotva přecházet mezi stopy. Momentálně je nejhorší, že nevím, co dál. Bojovat s egem a dát to za každou cenu? Čeho bych tak dosáhl? Vzdát to a jet hned domů? Mám letenku s Tbilis, nestojí za to to nějak změnit a docestovat jiným nechodícím způsobem?

S tímhle jsem nepočítal. Počítal jsem s tím, že to budu muset zabalit, protože na to nemám, protože to bude moc daleko, nebo že to jinak nezvládnu. Upadnout až takhle před cílem, to je ovšem jiná síla. A tak mě zrovna teď asi nejvíc bolí jiná věc. Že tohle je zřejmě jediná šance. Po cestě jsem objevil, že nejsem povoláním cestovatel. A vím, že na takovéhle cestě nemám dál co objevovat, než stále to samé dokola. A od toho dělat věci dokola a hledat v nich štěstí, na to mám své oblíbené věci doma. O to je to horší... pokud se rozhodnu to ukončit, rozhoduji se zřejmě nadobro.

Myslím, že spoustu z vás ví naprosto přesně, jak se tu teď zrovna cítím a tak to ani psát nebudu:)

Kdo ví, co bude...možná je zase čas jít dál:)