Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 58.



Takže krize byla a možná to ještě dopadne jinak, každopádně dneska jsem začal novou cestu. A vypadá to, že mě bude bavit stejně. Možná si jí i víc užiju díky tomu, co mám za sebou.

Rozhoduju se, že JEDU do Gruzie. Stopem. A tak jdu nafasovat nějaké malé zásoby, protože je přece ramadán. Tady jen poznamenán, že i přes mojí znalost Turecka, Turecko neustále podceňuji a stále propadám evropským iluzím o tomto světě. Hanba mi!

Přijdu do obchodu a potkávám tam dva zvláštní lidi. Jeden z nich se mě ptá a mě až po chvíli odpovídání dochází, že nepoužil jediné slovo. Nevím, jak to dělal, ale jeho posunky byly dokonalé. A tak se díky tomu s oběma chlapíky dobře bavím a tím, že mám teď plno času a mým cílem je jen být dvacátého v Tbilisi...nějak jsem se zase vrátil do toho, co je mi na tomhle výletě nejcennější. A chlapík mi na cestu ještě vnutil čokoládovou tyčinku. Nebolet ta noha doopravdy, zapomněl bych, že simuluju a ušel bych takhle nadšený alespoň desítku.

A abych si zase připomněl tu místní divnost, jdu po silnici a už se chystám, že vejdu za odbočku do servisního pruhu, jen co tudy jedno auto docouvá a přestane mi blokovat cestu. Ale stejně mě nepřekvapuje, že tu někdo couvá...jen mě překvapuje, když otevírají dveře a volají na mě. Sakra, jak věděli, že zrovna chci začít stopovat? No a tak mě bere jeden mladý pár. Jak pěkné po tak dlouhé době zase vidět pár, který se chová normálně a s radostí se sebe dotýkají. Nic, co by nebylo vidět denně. U nás. A vzhledem k tomu, že je teda ten ramadán a řidič má na řadící páce růženec, tak mi na benzínce kupují bagetu stejně jako sobě.

Aby těch ukázek Ramadánu nebylo málo, jako další mi staví řidič, který ramadán sám drží. Veze sebou jahody, tak mi říká, abych si bral. On si je dá až po západu slunce. A takhle to tu prosím vypadá často.

Když chvíli stojím na místě, kde nikdo nestaví a ještě přichází déšť, zvou mě z blízké Kahve na čaj. A donesou mi tam jídlo. Protože bych asi mohl mít hlad. Tuším, že oni ho mají a mít budou až do večera. A tak ještě fasuju další chleba.

Asi teď začnu počítat auta, která mě svezou. Dneska jich bylo 5 a ujeli se mnou 135km až do Trabzon. Na to, že jsem se vyhrabal a rozhodl, co dál až po jedné hodině celkem slušný výkon.

Dojel bych asi i dál, jenže se mi ozvali známí z netu, že tady v té oblasti je plno hostitelů, kteří se o mě rádi postarají. A tak známý, kterého znám jen přes známou v Turecku napsal svému příbuznému a ten se se mnou přes svého známého domluvil. Ano stejně jak zamotaně to zní to i zamotané bylo a přidejte k tomu fakt, že minimum lidí v tom příběhu umí anglicky:D Ale světě div se klaplo to a za krátkou chvíli si mě našli a odvezli dom, kde si teď ležím v posteli.

Joo joo, Turecký bosý příběh pokračuje a mě teda stále dost baví!