Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 59.













Tý jo, tady snad nekouří jen každý člověk, ale i kohouti. Dnes ráno mi pod oknem kokrhal jeden, ale kdyby mu to alespoň šlo. Bylo to stejný, jako když mluví silný a letitý kuřák. Jen v kokrhající verzi. Po ránu je otrávené každé kokrhání, ale tohle bylo extra otravné. A ten pevít to dělal celé naschvál. Toho dojmu jsem nabil, když jsem zjistil, že kokrhá zdánlivě náhodně, ale přitom vždy, když už znovu usinám. Dnes budu mít k obědu kuřecí polévku a budu myslet na něj. To je pomsta nás humanistů:D

Musím se zmínit o trase. Tak nějak jsem začal zcela novou cestu. Vlastně se nejvíc podobá mému úplně prvnímu plánu na tuhle cestu, než se to zvrhlo v chodící šílenství. Prostě stopuju a kam dojedu, tam budu. Takže se už těžko budou sdílet kilomery, zvlášť po Gruzii, kde zřejmě budu lítat cik cak. Takže jsem se rozhodl na to vyprdnout úplně. Až se mě někdo zeptá kde jsem tak buď na konci Turecka, nebo v Gruzii. A uvidíme, třeba se mi to povede zpětně nějak složit do kupy.

Dneska bylo složitější vybrat si, kam pojedu. Časově bych už dnes bez potíží mohl strávit první noc v Gruzii. Jenže to bych v Turecku nesměl mít známé. A tak stopuju jen do Rize.

Dneska jen dvě auta a jsem v cíli. Nejlepší na tom stopování je, že vám to může být všechno šumák. Prostě si stojím u silnice a jen mám nataženou ruku a občas se s někým pozdravím a jinak na nic nemyslím. Stejně nic neuspěchám, stejně netuším kdy se dostanu do cíle. Jisté je tu jedno. Klidně si stoupni do zatáčky. Klidně se napůl schovej za kamen. Snad na ně klidně i vystrč...no to už je asi moc. Ale chtěl jsem říct, že ať dělám cokoli, ti, co nezastaví stejně nezastaví, ani když už stojí a ti...ti spešl lidi, se kterými jsem měl tu čest jet, ti by mi zastavili, i kdyby mi jen za kamenem koukala kšiltovka a zacouvali by se zeptat, jestli nestopuju. Třeba ten, co mi dnes první zastavil dokázal, že aj když si mě všiml na poslední chvíli a jel rychle ve vzdáleném pruhu, tak zastavil vlastně na fleku.

Uměl anglicky, byl to praktikující muslim a podporovatel başkana. Super, konečně mám možnost se zeptat na věci, ke kterým se nedostanu. Většina anglicky mluvících jsou odpůrci Erdoğana a tak na něj mám nejvíc informací jen z této strany. Přiznám se, že je těžké se dozvídat něco, s čím člověk vlastně ani nechce souhlasit, ale musím se o to pokusit. Ten člověk, který mi o tom vypráví je člověk na výsost dbající určité cti a ikdyž je jeho pojetí víry pro nás těžko přijatelné, jedno mu upřít nelze. Všichni ti možná i chytřejší a možná i vzdělanější lidé mají oproti němu jednu nevýhodu. Chybí jim opora v pevnou a neměnnou morálku a když se něco děje, on nebude nikdy pochybovat. Nechci tvrdit, že je to ve všech případech správně a sám bych mu nejradši uvedl příklady, kdy bychom se asi dostali do konfliktu. Ale pokud jde o pomoc člověku, on nikdy nezaváhá. A tohle tu má hodně lidí. Oporu v hodnoty, které jsou pro ně důležité a jsou schopni pro ne riskovat své pohodlí a to, co si pracně vybudovali. Jen to porovnejte s naším zvykem raději nepomoct, když při tom riskujeme, že nás to bude stát hodně a vůbec, že budeme za hlupáky.

A tak po velice zvláštní lekci v místních postojích stopuju na silnici, kde je znatelně méně aut. Zajímavé je to, že čím méně aut někde je, tím rychleji se vezu. A taky mi při dalších kilometrech po dálnici dochází, že bych tudy šel ještě dalších deset dní. Já vím, že teď to vidím jinak a jít, tak bych v tom něco našel. Ale...no však víte.

No a tady se dostávám do Pazar, což je kousek za Rize a zde hledám člověka, kterého jsem potkal v Istanbulu. Joo, to byly časy. Turecky jsem neuměl skoro ani slovo a můj seznam projitých měst byl ještě skoro prázdný. No a tenhle člověk sledoval mojí cestu a když se dozvěděl, že mě bolí noha, nebylo jiné cesty, než mi pomoct. A tak jsem s ním strávil den jako jeho host. A jak již víte, tak to tu něco znamená. A nevím, jestli je to normální, ale cítil jsem se jako velespešl host. Nejen, že mě zavezl do hor, kde se pěstuje nejlepší Turecký čaj a já se tak skoro vrátil na Sri Lanku, ale zavezl mě k sobě domů, abych viděl tradiční domácnost v horách. Samozřejmostí byl oběd. V době Ramadánu kuchař a majitel restaurace v jedné osobě spal na verandě, ale kvůli mě byl probuzen a jen kvůli mě nám udělal rybu. Sám muslimán, ale dochucené to bylo dobře - tedy je podezřelý z ochutnávání. Ještě, že nejsme v pohádce o Zlatovlásce, ale v Turecku.

A prý dnes spím v jeho penzionu. Ten je schován v horách a to hluboko. A cesta k pokladu je zde vysázená opravdu četně diamanty. A abychom na tu krásu nebyli sami, nabíráme dva Gruzijské stopaře. Ti Turecky neumějí a tak zase překládám. Já to asi nestihnu už natočit, ale kdo viděl partičku ví, jak by takový můj překlad mohl vypadat:D

Takže už jen ve zkratce. Hrad, perfektní řeka, vysoké zasněžené hory, unikátní stromy, úzké rozbité cestičky, horské domky. Jasně, mám spoustu videí, ale ta jsou dlouhá, tak snad alespoň nějakou ochutnávku sem pošlu, až budu na wifině.

No a večer? Večeře...a asi se snažili vyrovnat poslední večeři páně v tušení, že je to má poslední Turecká večeře, protože jedna specialita za druhou. Jak já bych rád sepsal všechno z dnešního dne, ale u dní jako je tento je plno věcí, které zůstanou jen pro mě a třeba i časem zapomenuty. Ale tak to bývá. A nic to nezmění na tom, že i tak je potřeba všechno tohle žít...