Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 6.

Tak ráno hned za vesnicí nastupují boty. Ale dlouho jsem o tom přemýšlel. Fakt asi hodinu, pak sundám batoh, ohlédnu se a jsem asi jen pět metrů za značkou vesnice, odkud jsem vyšel. Tak takhle ne. No a najednou byl svět zase hezký a batoh lehký a Turecko menší...

Jen aby bylo jasno, tak boty znamená to, co je desetkrát slabší než běžná žabka a když v tom jdu,tak stejně cítím všechno totožně jako den předtím. Ale i tak jsou to boty a já věděl, že na ně dneska přijde řada. Pro takový terén a tolik kiláků, to chce trochu aklimatizace.

Dnes objevuji a tímto definuji novou jednotku vzdálenosti. Jedná se o jeden çajkilometr a měří zhruba 6km. Jedná se o průměrnou vzdálenost mezi dvěmi až třemi vesnicemi, kde je reálná hrozba pozvání na čaj. Pro takového turistu jeto mnohem užitečnější jednotka než třeba takový český Olafokilometr. Také jde o silně motivační jednotku. K dalšímu çaji už prostě dojdeš! Když nemůžeš, tako to rychleji. Na turistovi se pozná (asi podle mužné to vůně), že je víc unavený, a tak co druhý çajkilometr dostanu i sušenky...z dálky. Pokud se dostanu do Rize, budou mi je muset házet...

Krásné je, jak rychle si neználek zvyká. Třeba ti psi. Mě už to vyloženě baví. Žádný se stejně ještě přiblížil na vzdálenost, kde by vůbec mohl startovat a skupina ještě nikdy nestihla zformovat útvar, který by vyžadoval zásah pepřenky. Joo, dva větší psi měli tendenci zaujmou velice výhodnou pozici, ale při jejich velikosti mi došlo, že i ve dvou by mě dokonale obklíčili a já ještě nechci plýtvat pepřem, tak jsme se pokynutím holí a mým specifickým pozdravem pro psy dohohli, že budou oba na stejné straně. Nemám rád dlouhý povídání, tak jsem šel zase dál...člověk si rychle zvykne a věřím, že doma mi bude připadat divný, že mezi psem a mnou je plot. Jo a taky jeden postřeh. Ač už je beru teď za miláčky a máme se tak moc rádi...stále ještě nejím za chůze ve městě. Vypadám pak, že si s nima nechci hrát a je to asi štve a navíc nemám volné ruce k tasení pepřenky.

Ja už to vezmu ve zkratce, je pozdě, chce se mi spát a ještě budu zapisovat dnešek:D...píšu totiž s denním zpožděním. Ale psát musím. Uvědomil jsem si, že pokud prožiju něco takového, tak je mojí povinností to předat. A je dost lidí, kteří v tom jdou se mnou a ti teď moc dobře vědí, že píšu pro ně a velice rád.

Tak jo. Stručně.
Fakt mě už ke konci bolely nohy...
I tak chtít dojít stovku. Ideální vesnice - nikdo nezvat na čaj, ještě začít pršet. Dobrý asfalt, boty zout, vesnice, ha zázrak!
Pozvání, najdou tlumočníka, celá vesnice znát můj příběh, mé plány. Všichni naštvaní na cikány (to ještě vysvětlím, to zůstane do konce cesty tajemstvím), jedou se mnou na večeři. Jídla plno, alkohol, návrat, pivo a posezení s místními. Policie, kontrola pasu, kontrola, že se nepije alkohol, selfie s policajty a hajdy na kutě. Prý budu spát na pohovce, aha. Po včerejší zkušenosti, kdy mi byl google translatorem slíben guesthouse a dostal jsem opuštěný domeček ve stylu skvotu, tak jsem o slově sofa přemýšlel spíš podezíravě. Ovšem pánové a dámy...horká sprcha, ručník, pyžamo, tílko, ponožky, vlastní kamna a kuchyně.
Dobrou noc, strýčku Fido...