Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 60. - Loučení po Turecku







To, že jsem zas u člověka stejné krevní skupiny je potřeba zmínit. Dost silně mi to připomíná loučení na Vrbici, kde se o mě staral člověk, podobného ražení. Když člověk říká, že má štěstí a chová se tak, tak zdá se s tím i ono štěstí začne souhlasit. Ráno před snídaní na kopec, o kterém bych mohl dlouho vyprávět, ale spíš budu mluvit jen o celém údolí. Jestli chcete bloudit po horách a mít při tom dokonalé výhledy, tohle místo je dost velké na to tam strávit alespoň týden. Ale bude to asi furt na jedno brdo. Těžko na jedno místo nacpat o něco víc klidu a krásy.

A když už jsme vykochaní, tak po snídaní pro mě připravili dort. Hele, jako tady asi musím uznat, že se ke mě nechovali jako k běžnému turistovi. Vůbec jim nevadí, že jsem to Turecko neprošel celé. Pro ně jsem ho celé prošel a pro ně znamenám důvod mi tu uspořádat oslavu, abych viděl, že to něco znamená, a že je pro ně můj příběh něčím důležitý. Snad časem přijdu na to proč. Slíbený mám odvoz do Gruzie a při té příležitosti si dělají výlet se mnou. Po cestě toho vidím nemálo zajímavého, ale především nikde žádný turista. Ono je to tím, že je tohle jen odpad z krásy Turecka. A já tak nějak toužím už jen po odpadech.

Jak mě vezou autem, zjišťuji, že jsem ještě nepřepl na rychlý pohyb. Nestíhám nic fotit a vůbec se to kolem mě míhá moc rychle. Ani nálepky nestačím lepit. Sotva, že jsem jednu nechal na Turecké straně hranic. Tak nějak celá ta atmosféra přechodu do Gruzie koresponduje s mojí smíšenou náladou. Jsem tu, ale jsem tu zcela jinak. Jak já se těšil na poslední kilometry. Jak já se těšil na vyfocení posledních a prvních cedulí. Všechno směřovalo k dokonalému a zaslouženému konci a nyní je to jen běžný hraniční přechod se vším, co k tomu patří. Plno lidí, plni spěchu kamsi a plno vážnosti. Uměl jsem to změnit a nechci si to nechat sebrat. Na Tureckého policajta, který předvedl vrchol vážnosti a snad ani nemrknul jsem se usmíval. Sice chtěl, abych sundal kšiltovku, ale pod ní je stejně někdo zcela jiný. Zarostlý, snad o deset let starší člověk, který se ještě navíc směje. Povedlo se mi změnit jeho vážnost ve vrchol trapnosti a bylo to tak zábavné. Nebylo to tak dokonalé jako projít hranicemia představovat si to jako cílovou rovinku po nejdelším závodě života. Ale i tak. Změnil jsem vážného policistu v trapného mladého kluka.

Asi nemůžeme mít vše, co chceme, ale když se budu dostatečně snažit, možná dostanu, co potřebuju...